O jednom přírůstku

2 komentáře u textu s názvem O jednom přírůstku

Určitě znáte ten pocit, když má přijít nový přírůstek do rodiny. Od doby, co se o něm dozvíte, se ho nemůžete dočkat, počítáte dny, kdy už ho budete mít, vyhlížíte mu nejlepší místo v pokoji, možná pro něj vybíráte i nejvhodnější obleček, červený jako já a nebo jiný podle vašich barevných preferencí. Když konečně přijde, jste jím nadšeni, ale čas od času se prostě najdou chvíle, kdy vám leze na nervy. Možná si i popláčete, protože místy je prostě jiný, než jste si ho představovali, občas dokonce nostalgicky zavzpomínáte na dobu, kdy u vás ještě nebyl, ale nakonec si stejně uvědomíte, že bez něj by to už prostě nebylo ono.

Pokračovat ve čtení

„Celkem o hovně, soudruhu Bláho…“

3 komentáře u textu s názvem „Celkem o hovně, soudruhu Bláho…“

Už to bude něco málo přes týden, co mám strašné nutkání napsat něco dalšího, co bych tady mohla zveřejnit. V mém životě se za posledních několik měsíců děje tolik věcí, ze kterých bych se ráda vypsala a nebo se o ně jen podělila, že témata by určitě byla na spoustu článků. Jenže mě postihla příslovečná Cimrmanovská neschopnost myšlenku udržet. Jakmile začnu psát článek na nějaké téma, vkrade se mi do hlavy nějaká vedlejší myšlenka, kterou bych do článku chtěla začlenit. Dobře, říkám si, tak vsuneme jednu nebo dvě věty, potom se zase vrátíme k původní myšlence. Jenže po vsunutí těch dvou větiček přichází kámen úrazu, respektive dva typy kamenů úrazu: Ten první je, že úspěšně zapomenu, že článek měl původně nějakou myšlenku, které jsem se chtěla držet, a tak píšu dál a dál o tom, co měla původně být jen malá vsuvka. Ten druhý případ vypadá tak, že se sice vždycky na malý okamžik ke své původní myšlence vrátím, jenže mi všechno sklouzává k tomu, abych se mohla vrátit ke své druhé myšlence a montovat ji do článku pomocí dalších a dalších vsuvek vesele dál. Milovníci Járy Cimrmana teď jistě seznávají, že ve mě probíhá docela lítý boj mezi neschopností myšlenku udržet a neschopností myšlenku opustit. A to jsem si myslela, že tohle by se mladým lidem stávat nemělo, že tato „nemoc“ je nešvarem spíše těch starších z nás. Jako například toho pána, co nám v květnu dělal v práci školení o bezpečnosti práce. Ten trpěl naprosto čítankovým příkladem této kombinace. Už ani nevím, jaká moudra nám tam vyprávěl, jen mě z toho zaujalo, že na pracovišti zážitkově pedagogického charakteru nám kladl na srdce, že kdybychom třeba v práci stoupli do kyseliny v drahých zdravotních botách, tak bychom měli nárok na odškodnění i za ty boty. Nevím, jak ostatní kolegové, ale já jsem za celé dva měsíce užitečnost této informace nedocenila.
No vidíte, chtěla jsem vám původně napsat, proč nepíšu a jaké chystám do budoucna články, ale opět se nějak nezdařilo. Pan Cimrman by měl radost. Tak abych závěrem tohoto génia parafrázovala, loučím se s vámi prohlášením „nevím sice, proč tohle píšu, ale vím, že nemám říkat slovo žebřík.“
PS: Kdo uhodne, kterou Cimrmanovu hru jsem parafrázovala, má u mě virtuálního bludišťáka. Taktéž i ten, kdo uhodne, odkud jsem vzala název tohoto článku.
PPS: A úplně původně měl být tenhle článek ještě o něčem úplně jiném. Já už teda fakt nevím. :-)

Nástrahy přírody ve víru velkoměsta

11 komentářů u textu s názvem Nástrahy přírody ve víru velkoměsta

Jestli mám z něčeho fobii, tak z ptactva všeho druhu. Jak mi těsně nad hlavou proletí něco opeřeného a slyším ten nezaměnitelný zvuk křídel (fuj), jdu okamžitě do kolen a po dobu přímo úměrnou blízkosti, do jaké se ke mně opeřenec dostal, se mnou není řeč. Když jsem se nastěhovala do Brna, naivně jsem si myslela, že v tak velkém městě potkám nějakého opeřence tak zřídka, že na nějakou fobii můžu v klidu zapomenout.

Pokračovat ve čtení