3 komentáře u textu s názvem „Celkem o hovně, soudruhu Bláho…“

„Celkem o hovně, soudruhu Bláho…“

Už to bude něco málo přes týden, co mám strašné nutkání napsat něco dalšího, co bych tady mohla zveřejnit. V mém životě se za posledních několik měsíců děje tolik věcí, ze kterých bych se ráda vypsala a nebo se o ně jen podělila, že témata by určitě byla na spoustu článků. Jenže mě postihla příslovečná Cimrmanovská neschopnost myšlenku udržet. Jakmile začnu psát článek na nějaké téma, vkrade se mi do hlavy nějaká vedlejší myšlenka, kterou bych do článku chtěla začlenit. Dobře, říkám si, tak vsuneme jednu nebo dvě věty, potom se zase vrátíme k původní myšlence. Jenže po vsunutí těch dvou větiček přichází kámen úrazu, respektive dva typy kamenů úrazu: Ten první je, že úspěšně zapomenu, že článek měl původně nějakou myšlenku, které jsem se chtěla držet, a tak píšu dál a dál o tom, co měla původně být jen malá vsuvka. Ten druhý případ vypadá tak, že se sice vždycky na malý okamžik ke své původní myšlence vrátím, jenže mi všechno sklouzává k tomu, abych se mohla vrátit ke své druhé myšlence a montovat ji do článku pomocí dalších a dalších vsuvek vesele dál. Milovníci Járy Cimrmana teď jistě seznávají, že ve mě probíhá docela lítý boj mezi neschopností myšlenku udržet a neschopností myšlenku opustit. A to jsem si myslela, že tohle by se mladým lidem stávat nemělo, že tato „nemoc“ je nešvarem spíše těch starších z nás. Jako například toho pána, co nám v květnu dělal v práci školení o bezpečnosti práce. Ten trpěl naprosto čítankovým příkladem této kombinace. Už ani nevím, jaká moudra nám tam vyprávěl, jen mě z toho zaujalo, že na pracovišti zážitkově pedagogického charakteru nám kladl na srdce, že kdybychom třeba v práci stoupli do kyseliny v drahých zdravotních botách, tak bychom měli nárok na odškodnění i za ty boty. Nevím, jak ostatní kolegové, ale já jsem za celé dva měsíce užitečnost této informace nedocenila.
No vidíte, chtěla jsem vám původně napsat, proč nepíšu a jaké chystám do budoucna články, ale opět se nějak nezdařilo. Pan Cimrman by měl radost. Tak abych závěrem tohoto génia parafrázovala, loučím se s vámi prohlášením „nevím sice, proč tohle píšu, ale vím, že nemám říkat slovo žebřík.“
PS: Kdo uhodne, kterou Cimrmanovu hru jsem parafrázovala, má u mě virtuálního bludišťáka. Taktéž i ten, kdo uhodne, odkud jsem vzala název tohoto článku.
PPS: A úplně původně měl být tenhle článek ještě o něčem úplně jiném. Já už teda fakt nevím. :-)

3 komentáře

  1. Ááááá, tady se někdo zjevně nudil… Tak hru sem samozřejmě poznal, název článku, ten netušim… 😀

    • Já věděla, že ty to budeš mít takhle. Takže padesátiprocentní úspěšnost při hádání, super…. :-) No, nudil, to je pravda, hlavně už mě štve, že nejsem schopná sepsat nic pořádnýho. 😀

  2. Kolja, Švestka… :-) Pěknej blog. Vymazlenej i po technický stránce! Paráda! Právě jsem si odskočil na malou (chvilku) k tobě na tvůj nočník, než půjdu spát a pěkně jsem si počet a všechno přečet. Dobrouuuu!

Napsat komentář: T.M Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *