1 komentář u textu s názvem Elisabeth Haichová – Zasvěcení

Elisabeth Haichová – Zasvěcení

Dnes přicházím s povídáním o knize, kterou jsem teprve před okamžikem dočetla, a přes to, že příběh knihy se mi již uzavřel, v myšlenkách se od ní nedokážu oprostit. Jedná se totiž o další z knih, které ve mě zanechaly tak hluboký dojem, že je neskutečně těžké o nich psát. Zasvěcení od Elisabeth Haichové totiž můžete číst různými způsoby – jako román, jako autobiografii, jako esoterickou literaturu a nebo, jako já, jako všechno trojí zároveň ještě s něčím slovy nepopsatelným navrch.

Elisabeth Haichová ve své knize neskutečně poutavě líčí pouť svým neskonale zajímavým a obdivuhodným životem, od dětství až po dospělost, a mezi tato vyprávění vkládá dechberoucí vzpomínky ze svých minulých životů, hlavně z toho, v němž byla faraónovou dcerou ve starém Egyptě a připravovala se na zasvěcení.

Vezměme to ale popořádku:

Elisabeth Haichová byla neobyčejným dítětem. Již od útlého dětství měla pocit, že její rodiče nejsou jejími pravými rodiči a domov není jejím pravým domovem. Když poprvé spatřila východ slunce, byla zklamaná – někde uvnitř totiž věděla, že ač její rodiče tvrdí něco jiného, takto východ slunce vypadat nemá – má být ještě mnohem krásnější a působivější. Měla velmi silný pocit, že její otec je nejmocnější v zemi, s výjimkou člověka, jehož identitu na vědomé úrovni neznala, k němuž se ale v myšlenkách často obracela a nazývala ho prostě On. Často odpočívala v ostatním členům rodiny nepochopitelných pozicích, které se nikdy neučila a o nichž se časem ukázalo, že jsou jogínské. Měla obrovské nadání pro hudbu. A právě přes hudbu si poprvé plně uvědomila, že je svým vnímáním, prožíváním i zájmy odlišná od dětí ve svém okolí:

V zimě jsem začala chodit na hodiny hry na piano. Když jsem hrála různé klavírní skladby, měla jsem pocit, že v hudbě vězí stejné obrazce, jaké mi vystřihoval strýc Toni z tvrdého papíru. Říkal jim „geometrické obrazce“. Hrála jsem klavírní skladbu, z níž se vymrštily samé malé kostičky. Pak tu byla jiná hudební skladba, která byla všude špičatá a na těch špičkách vyskakovaly malé kuličky. Když jsem se procházela s matkou v městském lesíku, obdivovala jsem velký vodotrysk, protože jsem v hlavním vodním paprsku viděla tančící, točící se, poskakující víly a skřítky. A viděla jsem, že tanec vody ve vodotrysku je také hudbou. Neslyšela jsem ji ušima, ne, viděla jsem ji. A věděla jsem, že to je hudba. Pro mě to všechno bylo přirozené, ale děti ve škole se mi posmívaly, když jsem o tom hovořila, a řekly, že jsem „hloupá“. Nevěděla jsem proč. Když jsem však poprvé uslyšela hrát v hudební škole jiné děti, ztuhla jsem úžasem. Jakže? – Copak neslyší, že zraňují geometrické vzorce, ukryté v hudbě? – Učitelka říkala: „Nehrají v rytmu.“ Jako by jejich srdce netlouklo v rytmu. Neslyšely, že hrají falešně? Hu! To bylo hrozné, když sáhly vedle – chtěla jsem vždycky vykřiknout, bolelo to – a ony si toho nevšimly! Zvědavě jsem se dívala na tyhle děti a myslela si: „Nemají uši? Jak je to možné? Jsou ostatní děti jiné než já?“ Myslela jsem, že každé dítě a každý člověk vidí a slyší stejně jako já. Pomalu jsem se však dovídala, že většina dětí a lidí má úplně jiné oči a uši a že se na mě proto dívají jako na rozmar přírody.
A byla jsem sama – stále více sama.

Tato vyprávění autorka mistrně prokládá „běžnými příhodami“ ze života malých dětí:

Matka byla stále ještě velice zaměstnána bratříčkem, a tak jsem měla trochu víc svobody. Mohla jsem se tenkrát toulat se svou stejně starou kamarádkou po lázeňském městečku, loukách a lesíku. Matka myslela, že jdu ke své přítelkyni, a matka mé přítelkyně si myslela, že jsme u nás. Přitom jsme se potulovaly a sbíraly zkušenosti. U jezera stála řada vil a pozorovaly jsme cikánského kluka, který v každé vile něco zašmidlal na své housličky a lidé mu za to dávali peníze. Babička také pořádala koncerty a vydělávala tím mnoho peněz. Byla jsem zvědavá, zda bych také uměla vydělávat peníze. Moje kamarádka dělala vždycky slepě to, co jsem chtěla. Šly jsme tedy do každé vily, rovnou nahoru na terasu nebo na zahradu, kde seděli lidé, a já přednesla báseň. Hleděli na mě velkýma očima, a když moje přítelkyně obcházela s talířem, vhodili do něj peníze, někteří hodně, někteří méně. Ale všichni se srdečně smáli a jedna dáma se mě zeptala, zda matka ví, co dělám.
„Ne,“ odpověděla jsem, „je to náš soukromý podnik, maminka o tom neví.“
„Hned jsem si to myslela,“ řekla ta dáma. „Jen jděte hezky domů!“
Slibný podnik skončil ještě týž den. Když jsme si mezi sebe rozdělily peníze, šla jsem domů a pyšně vyprávěla, že jsem vydělala peníze, a ukázala množství měděných a niklových mincí. Matka skoro omdlela.
„Proboha,“ křičela, „jak tě jen mohlo něco takového napadnout? Co si lidé pomyslí? Děláš nám ostudu!“
„Proč?“ nechápala jsem. „Babička také svými koncerty vydělává peníze. I malý cikánský kluk si je vydělal hraním. Proč by měla být hanba, když já vydělám peníze přednášením básní?“
„Pochop, hloupé dítě,“ odpověděla matka, „že otec má vysoké postavení a takové věci nemůžeš dělat!“
„Co má otec společného s tím, co já dělám? Otec je otec a já jsem já. Každá práce je slušná, když ji člověk slušně dělá. A přednášela jsem velice krásně!“ prohlásila jsem sebevědomě.
Matka rozzlobeně zvolala: „Tomu ještě nerozumíš, a protože děláš takové věci a kromě toho ještě odmlouváš, nesmíš už ven ze zahrady!“

Elisabetino dospívání není v knize popsané tak podrobně jako dětství. Okrajově zmiňuje svůj sice dlouho trvající, nicméně neúspěšný vztah s prvním chlapcem. Co však ve svém dospívání hluboce prožívala, bylo váhání nad smyslem života a smrti. Při čtení jsem ji velmi dobře chápala, čas od času se podobnými pochybnostmi zabývám také. Myslím si, že podobnými pochybnostmi a hrůzou ze smrti a neodvratnosti trpí celkem velké množství lidí a svým způsobem to chápu – vždyť většina kultur a náboženství nám slibuje dosáhnout určité blaženosti, věčného štěstí, setkání s Bohem atd. až po smrti.

Smrt! To je konec, cíl, jehož směrem všichni jdeme… Ale proč? K čemu pak to vše? Proč mám cvičit na klavír a stát se velkou umělkyní? Není pak zcela lhostejné, zda mé prsty, ty kůží potažené kosti, jednou poběží s velkou virtuozitou po klávesnici – nebo ne? Když člověk beztak klesne do hrobu, není úplně jedno, co v životě dělal? Zda byl slavným, výtečným člověkem, nebo neznámým nikým, zda byl poctivý nebo nepoctivý? K čemu bojovat, pracovat, rodit děti, trpět nebo se radovat, být šťastný nebo nešťastný, když na konci je smrt, zánik? Pak by přece bylo mnohem jednodušší zemřít teď hned!
Tato myšlenka se mi zdála tak hrozná, tak nesnesitelná, že svět okolo mne mi před očima úplně zčernal. Opřela jsem se o kmen stromu a dívala se dolů do údolí, na město, nesčetné domy s množstvím lidí, kteří v těch domech bydleli a vypadali odtud shora jako mravenečkové. Všichni tito lidé žili, bojovali, honili se za penězi a za láskou, všichni měli své problémy, všichni nesli svůj kříž, brali všechno smrtelně vážně… Proč? Proč, když přece vše je jen dočasné… když na konci čeká smrt, která vyřeší všechny problémy, ukončí všechny strasti i všechny radosti?! Kam se člověk žene? Čeho dosáhne? Smrti! – Ať byl člověk šťastný nebo nešťastný, boháč nebo žebrák. Smrt je konec!

O Elisabethině životě v dospělosti toho moc prozrazovat nebudu. Snad jen to, že se vdala, měla jednoho syna a svůj život směřovala duchovní cestou, díky níž začala mít zajímavé vize a rozpomněla se na své minulé životy, hlavně na ten, kdy byla Faraonovou dcerou a nástupkyní královny ve starém Egyptě a prostřednictvím velekněze Ptahhotepa začala odkrývat úžasné souvislosti a fakta o zemi a o vesmíru, o Bohu a o lidském životě, o hmotě, energiích, geometrii, číslech a znameních zvěrokruhu a vůbec o spoustě zajímavých věcí. Ptahhotepovou učednicí se stala proto, aby získala zasvěcení, stav, který ve své knize popisuje takto:

V zasvěcení se kandidát stane vědomým na každém stupni stvoření. Všechny nevědomé části jeho duše se stanou vědomými; nemá žádné ‚podvědomí‘, ale také žádné ‚nadvědomí‘. Vědomí zasvěcence se stane během zasvěcení celým, úplným vše-vědomím. Uzavírá se kruh, který začal vědomím ve hmotě – v těle – okamžikem pádu z jednoty. Kandidát se vědomě spojí s vlastní doplňující polovinou, která zde dosud byla jako nevědomá část duše, jako negativní obraz – jako cizí bytost – a přitažlivostí, která se v těle projevuje jako pud, vyvolává stále touhu a neklid. Vědomí se navrací do jednoty, není už žádná doplňující polovina, protože i ona se stala vědomou. To opětné spojení nazýváme ‚mystickou svatbou‘.

Zda se Elisabeth podařilo dosáhnout zasvěcení, popřípadě zda se jí to podařilo již v egyptském životě nebo až v některém dalším, zde prozrazovat nebudu. Nechci zde prozrazovat ani myšlenky a tajemství, která jí odhaluje velekněz Ptahhotep, nerada bych vás připravila o všechno to ohromení a spoustu silných pocitů, jaké jsem při čtení zažívala já. Kniha mě zaujala, oslovila i ovlivnila, přes to, nebo spíš právě proto, nejsem schopna slovy do tohoto článku přenést pro mne nejdůležitější myšlenku z celé knihy. Pokud se zde najde někdo, kdo tuto knihu četl a chtěl by si o ní popovídat, napište, ať už do komentářů nebo na E-mail, ráda ji svámi pořádně proberu, do článku samotného ale žádné informace už přidávat nebudu.

Závěrem zbývá jen říci, že Zasvěcení Elisabeth Haichové řadím mezi ty knihy, jež můžete číst třeba stokrát za život a přesto v nich stále nacházíte něco nového. Jsem Elisabeth Haichové za tuto knihu neskutečně vděčná.

PS: Tento článek měl původně vypadat úplně jinak. Za jeho současnou podobu vděčím … nebo spíš proklínám zaseklý počítač a neuložený text v poznámkovém bloku.

1 komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *