9 komentářů u textu s názvem Forrest Carter – Škola Malého stromu

Forrest Carter – Škola Malého stromu

Forrest Carter
Škola Malého stromu
vydalo nakladatelství Kalich roku 1993

Škola Malého stromu je knížka, jejíhož přečtení rozhodně nebudete litovat, čtete-li rádi knihy ne pro příběh, ale pro

myšlenku. Není to veselé počtení, dýchá z něj ale tolik moudrosti, sepjetí s přírodou a jakéhosi smíření, že ve mě zanechal

tak hluboké dojmy jako málokterá kniha. Dočetla jsem ji asi před čtrnácti dny a dodnes jsem nebyla schopna zpracovat některé

myšlenky. Jedním si však jsem jistá: Škola Malého stromu je pro mne knihou, která se rozhodně nečte jen jednou za život.

O čem tedy knížka pojednává? Je to vyprávění, z části autobiografické, o životě chlapce, Malý strom se jmenoval, kterého se

po smrti rodičů ujali babička, Indiánka z kmene Čerokí, a dědeček, poloviční Indián. Pokud si teď myslíte, že chlapcův život

se rázem naplnil dýmkami míru, nabitými puškami a boji s „bílými muži“, jste na omylu. Malý strom začal doprovázet dědečka

na „pochůzkách“ po kraji, učil se porozumět přírodě a dědeček ho začal zaučovat do svého řemesla – nelegálního pálení

whisky, kvůli kterému se málem dostali do potyčky se zákonem, když „Zákon“, tak totiž dědeček souhrnně říkal všem šerifům i

úředníkům, málem objevil jejich palírnu. Malý strom sice nežil v bohatství, měl ale to, co by mu leckterý šestiletý chlapec

mohl závidět – milující rodinu, pár zajímavých lidí okolo sebe, smečku dědečkových věrných psů a hlavně dostatek hlubokých

tajemství moudrosti světa a přírody, která mohla jeho zvídavá mysl objevovat. Od babičky se dokonce učil číst, což jeho

dědeček neuměl.

Šťastné dny Malému stromu skončily ve chvíli, kdy byli babička s dědečkem zákonem donuceni poslat chlapce do internátní

školy, kde mu pro jeho bezprostřednosst a znalost i takových přírodních jevů, jaké by malé děti neměly podle věřícího vedení

školy znát (např. jelen v říji), nastaly nemalé potíže. Na svou rodinu vzpomínal vždy za tmy, kdy z okna hleděl na psí

hvězdu – slíbili si s babičkou a dědečkem, že se budou na hvězdu dívat vždy ve stejnou dobu, aby tak byli pořád spolu.

Nakonec se stalo, že Vrbovej John, jeden z babiččiných a dědečkových přátel, zařídil, aby se Malý strom mohl k prarodičům

vrátit. Strávil s nimi ještě pár let, než oba zemřeli, potom spolu se svými posledními dvěma psy odešel z kraje.

Kniha na mě zapůsobila nejen moudrostí obsaženou ve slovech, ale také jazykem, jakým je psaná. Vyprávění v hovorovém jazyce

nechodícím daleko pro velmi expresivní výrazy, který Malý strom přejal od svého dědečka, působí velmi věrohodně. Z promluvy

každé jednotlivé postavy přímo čiší její charakter a vnímání světa. Například když si babička s dědečkem řekli „jsme sví“,

znamenalo to pro ně „milujeme se“, ale i „rozumíme si“, protože člověk může milovat jen to, čemu porozumí.
Při čtení této knihy jsem se v jednu chvíli smála a hned vzápětí plakala.
Ráda bych na tomto místě přidala pár úryvků, jen tak pro ukázku, ale abych tím „nejzajímavějším“ podtrhla své dojmy ze

čtení, musela bych sem zkopírovat celou knihu…

PS: Vím, že je to poněkud stručné a poněkud zmatené. Záměrně jsem se o knize nerozepsala tolik, jak bych mohla a jak bych

chtěla a to ze dvou důvodů: Jednak jsem pořád natolik plná dojmů z ní, že jakákoli snaha o podrobnější zachycení myšlenky knihy by působila ještě zmateněji než tenhle článek, a jednak proto, že Škola Malého stromu je jednouu z těch knížek, u které by příliš mnoho informací vyzrazených předem mohlo trochu pokazit dojmy ze čtení.

9 komentářů

  1. Souhlasím a obdivuju, žes to dokázala tak krásně popsat. Škola Malého stromu je knížka, která se podle mě moc popsat nedá. Člověk ji musí přečíst, vstřebat, musí ji nechat na sebe působit.
    Vzpomínám si, že jsem při některých pasážích taky brečela a i teď, když jsem četla o psí hvězdě, mi vhrkly slzy do očí.
    Zároveň je to neskutečně moudrá knížka, jaká se vyrovná leckterým filozofickým naukám.

    Nejvíce mi v paměti utkvěly dva momenty:
    1. když dědeček mluvil, vždy se zastavil. Díky tomu jsem si uvědomila, jak moc je důležité plně se věnovat lidem, které miluju a neodbývat je.
    2. Moment, jak Malý strom nechával dědu, aby mu pomohl v době, kdy už byl velmi starý. To, že by se staří lidé měli cítit užitečně, je hrozně moc důležité.

    Díky za krásný připomenutí. Je mi jasné, že ani já jsem tuto knížku nečetla naposledy.:-)

    • Mně ještě dostala ta pasáž, jak se vrátil odněkud z lesa a našel na zápraží sedět tu babičku mrtvou s lístkem na rozloučenou připíchnutým na šatech. To její smíření, které z toho dopisu dýchá, mě hodně dojalo. :-( Teď jsem Zrovna dočetla Poselství od protinožců a chystám se o něm psát, ale nejdřív ho taky musím tak nějak vztřebat. Taky skvělá knížka… :-)

  2. Na tu jsem úplně zapomněla, ačkoliv byla taky hodně silná.

    Kdes to Poselství od protinožců sehnala? Měla jsem ho od kamarádky, ale počítač mi napadly viry, takže jsem ho ztratila.

    Je to knížka, na kterou v poslední době dost myslím a ráda bych si ji přečetla znovu. Poselství od protinožců mi totiž dalo víc než kdejaká filozofická či jiná kniha se zaručeným návodem na celoživotní štěstí.

    P.S Pokud nemáš účet na googlu, můžeš na mým blogu komentovat jako anonymní. Nejjednodušší je v tom rozbalovacím seznamu komentovat jako sjet ctrl end na konec a pak normálně stisknout tlačítko publikovat. Šipkama se po tom seznamu pohybovat nedá, což mi způsobilo spoustu minut nervů, než jsem na to přišla.:D

    • Jestli chceš, hodím ti tu knížku do mailu. :-) Díky za návod, teď už se mi, doufám, přidat komentář podaří. 😀 Až já si jednou s těma počítačema pořádně potykám, tak snad vyvěsím bílou vlajku z okna. 😀 😀

  3. Taky jsem si tu knížku strašně moc zamilovala. Tuším, že jsem o ní tehdy ani nedokázala nic napsat, dojmy z ní jsem si uchovávala jen v sobě, protože jsem měla strach, že cokoliv, co bych napsala, by nebylo dostatečně výstižné. Tobě se to ale podařilo shrnout opravdu skvěle.
    Když tyhle knihy čtu, je mi vždycky strašně líto, že něco podobného nikdy nezažiju taky. To absolutní sžití s přírodou je něco, co bych si chtěla naplno prožít, a přijímání věcí takových, jaké jsou, a to naprosté smíření, toho bych jednou chtěla taky dosáhnout.
    Opravdu moudrá kniha, ke které se taky určitě ještě někdy vrátím a přečtu si ji zas.
    Na POselství od protinožců se teď chystám a už se moc těším.

    • To mě taky strašně mrzí, že naše generace, a koneckonců už i ty předchozí, si tohle nemůže nikdy prožít. A přitom by civilizaci strašně prospělo umět zvolnit a podívat se kolem sebe…

  4. Tuto knížku jsem četla už hodně dávno. I když byla napsána trošku stylem, který zrovna dvakrát nemusím, tak i přesto je to knížka, za kterou jsem ráda, že jsem jí dočetla až do konce.

    Jinak co se týče Hasánkovi srsti, on podle mne není tak moc chlupatý. A hlavně líná, což je super, protože se nemusí stříhat.
    😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *