1 komentář u textu s názvem Jak jsme nešli bydlet

Jak jsme nešli bydlet

Představte si následující situaci:

Jste nevidomí a do prvního září tohoto roku se nutně potřebujete přestěhovat. Máte ale dva psy, takže musíte z nabídky kandidátů na byt roku 2014(2015

vyfiltrovat ty, jejichž majitelé tolerují zvířata. Pokud se vám toto zadaří, ještě stále nemáte vyhráno. Z těch již jednou filtrovaných nabídek musíte ještě

pečlivě vyfiltrovat ty, kde majitelé tolerují studenty. Povede-li se vám toto a narazíte-li při tom na byt, který by se vám mohl líbit, zavoláte nebo napíšete

majiteli a vysvětlíte mu, co jste zač. V tuto chvíli nastávají dva možné scénáře:

  • a) Majitel se zděsí už z té představy, že mluví s někým, kdo nevidí, a po různě dlouhé době koktání (nevěděla jsem, že vedlejším příznakem nakažlivé

    slepoty je i akutní koktavost) si vymyslí nějaký důvod, proč pro vás není jeho byt vhodný.

  • B) Majitel se tváří v pohodě a domluví s vámi prohlídku.

Modelovou situaci A) teď ponecháme svému osudu, kdo nevidí, zná ji z vlastní zkušenosti, a kdo vidí, si ji jistě dokáže představit (ponechám na vašem uvážení, z

kterého úhlu pohledu), a zaměříme se na situaci B).

Seženete si vidící doprovod, který s vámi na prohlídku zajde, naplánujete trasu a vyrazíte. Na místě určení se setkáte s majitelem, součastným nájemníkem a

nebo třeba realitním makléřem a následuje další fáze překotné koktavosti délkou přímo úměrná tomu, do jaké míry je konkrétní osoba s naší nevidomostí (taky vám

toto slovo připadá jako titul nebo hodnost – „Dovolíte, vaše nevidomosti?“) obeznámena. V ideálním případě se majitel do fáze mnou komorně nazvané jako „jéžiši,

slepec“ vůbec nedostane a nebo ji rychle překoná a prohlídka probíhá v pohodě a smysluplně, v případě opačném pak máte z prohlídky jedno velké nic. A právě o

tom druhém případě vám dnes trochu povykládám.

Narazili jsme na inzerát, kterýžto byl napsaný až tak neurčitě, že nám byl lehce podezřelý. Že se ale byt měl nacházet na ulici, kterou dobře známe, blízko

centra a za dobré peníze, rozhodli jsme se, že za prohlídku nic nedáme a společně s kamarádkou vyrazili. První zádrhel se objevil ještě dříve, než jsme spatřili

vstup do domu, v němž se byt nalézal – zjistili jsme totiž, že se onen byt nachází přímo nad Erotic city a kousek vedle nonstop baru. Začal mě polévat studený

pot, nicméně otázkou hrdosti bylo prohlídku absolvovat. „Nemůžem mít předsudky,“ říkali jsme si, „třeba to bude fajn.“ A bylo to … vlastně cokoli jiného než

fajn.

Přede dveřmi na nás čekala starší paní, kterážto se hned po naší kladné odpovědi na otázku, jestli jsme to my, kdo jde na tu prohlídku, naprosto nefalšovaně

zhrozila.
„Ale to nepůjde,“ obrátila se na naši kamarádku, „tam nemůžou jít… Po těch schodech…“
Všichni tři jsme byli lehce konsternováni. Kamarádka se milé paní snažila vysvětlit, že schody nebudou problém, načež byla upozorněna, že „to nevím, oni

potřebujou přízemí.“ Vysvětlila jsem paní, že přízemí určitě nepotřebujeme, že už teď bydlíme ve dvanáctém patře, a doufala jsem, že konečně vezme na vědomí, že

i s nevidomými se dá mluvit a nějak se to srovná. Jaké bylo moje překvapení, když naprosto pohotově a jistě odpověděla: „No… ale s výtahem…“ Snažila jsem se

hovor dál nějak konstruktivně směřovat, jednak pro to, že čas kvačil a my potřebovali stihnout ještě jinou prohlídku, a jednak proto, že jsem vyloženě slyšela

jak přítel už začíná chrlit oheň. Debata, během níž jsem paní navrhla, že to tedy vzdáme, aby z nás nebyla nervózní, trvala velmi dlouho. Pro demonstraci

parafrázuji některé repliky:
„Ale pokud spadnou a zlámou si páteř, bude to na nás.“
„Nebojte se, na vás to určitě nebude, jsme svéprávní, takže si za takovéhle věci ručíme sami…“
„Ale já nevím, no…“
„Můžeme to alespoň zkusit?“ (úsměv s pečlivě vypočítanou dávkou milosti a slušnosti, hlavně nechrlit oheň (v přítelově případě) nebo nevyprsknout smíchy (to byl

zas můj problém)) „Lezli jsme svého času po horolezecké stěně a i po skalách, tak si myslím, že ty schody bychom mohli zvládnout taky….“
„Ale to jste byla přivázaná…“

Z další debaty nás vysvobodil pravděpodobně syn této paní. Vzal nás do bytu (světe div se, ale ty schody jsme zvládli) a choval se celkem přirozeně. Dokonce

narozdíl od matky nebyl ani přesvědčen, že kamarádka je ve skutečnosti naší dcerou.

O tom, jak byt vypadal vevnitř, se zmiňovat moc nebudu. Jednak pro případ, že by tam někdo z vás chtěl jít bydlet, tak abych mu ho předem neznechutila, a

jednak proto, že jako nevidomá stejně nedokážu autenticky vystihnout komplexní vzhled celého bytu… Za vše mluví už prohlášení samotného majitele: „Ono je to

tu takové hodně atypické, bydlel tu předtím jeden Portugalec a vyzdobil to tady fotografiemi od Saudka a podobnou výzdobou“ Atmosférou to tam na mě

celkověpůsobilo asi tak, jako by se tam dříve natáčely filmy podobného ražení, jako byl ten obchod pod bytem…. Zvláště ta obrovská až předoperačně působící

koupelna ve mě mnoho důvěry nebudila.

Odešli jsme tedy odtamtud s tím, že dáme majiteli vědět. Popravdě jsme mu přímou odpověď neposkytli ihned jen proto, abychom měli čas zeptat se kamarádky,

jestli to tam vizuálně působí tak, jak to působilo na nás.

A tak nás čekají ještě další prohlídky.

Co myslíte, stačí tohle jako omluvenka a vysvětlení pro to, proč se tento blog na čas odmlčel?

1 komentář

  1. Víš co je u tvých článků problém? Člověk by si tolik přál být empatickým, sdílet s tebou ten děs, vztek a smůlu, ale jediný co díky tvému stylu psaní dokáže je se smát.:-D

Napsat komentář: Verča Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *