1 komentář u textu s názvem John Boyne – Chlapec v pruhovaném pyžamu

John Boyne – Chlapec v pruhovaném pyžamu

John Boyne
Chlapec v pruhovaném pyžamu
Vydalo nakladatelství BB art v roce 2008

Pár slov o ději

Kniha Chlapec v pruhovaném pyžamu vypráví příběh německého chlapce Bruna, syna velitele koncentračního tábora v Osvětimi. S devítiletým Brunem se setkáváme ve chvíli, kdy přijde domů ze školy a dozvídá se, že bude muset opustit svůj dosavadní život v Berlíně a přestěhovat se s rodinou na úplně neznámé místo kvůli otcově důležité práci, o jejíž povaze chlapec nic neví. Společně s hlavním hrdinou prožíváme stesk po jeho starém životě, kamarádech „na život a na smrt“ a prarodičích, stejně jako zklamání a rozčarování z místa, na němž teď musí žít. Aktuální dějová linka reflektující chlapcův život v domě plném vojáků a s ostnatým drátem na dohled z okna je velmi působivě prokládána retrospektivními vzpomínkami, např. na babičku. Celý příběh nabere spád ve chvíli, kdy se Bruno při své „průzkumnické výpravě“ po okolí zatoulá až k vysokému plotu koncentračního tábora, u něhož se seznámí a později spřátelí s židovským chlapcem, žijícím na opačné straně plotu. Celý rok se pak Bruno vykrádá k plotu, kde si se svým novým kamarádem tajně povídá. Po čase však nastanou okolnosti, kvůli nimž se Bruno s matkou a sestrou musí vrátit do Berlína. V touze po dobrodružství se se svým novým kamarádem chce rozloučit tak, že si na sebe navleče pruhované pyžamo, jak říká vězeňskému stejnokroji, a dírou v plotě se protáhne do tábora, kde si chce s kamarádem hrát a pomoct mu najít nezvěstného otce.

Moje hodnocení

Kniha na mě udělala poměrně velký dojem, a to jak po stránce obsahové, tak po stránce jazykové. Ač je příběh psán v er-formě, stavbou vět a originálními zkomoleninami slov, pro tak malého chlapce neznámých, vytvořil autor, podle mého názoru, poměrně autentický vhled do hlavy devítiletého dítěte. Z přirozené naivity, s níž chlapec popisuje dění kolem sebe, přebíhá místy čtenáři mráz po zádech.

Pokud bych měla knize něco vytknout, pak je to asi míra obeznámenosti s dějinami, kterou autor od čtenářů očekává. Dětskému čtenáři, kterému je kniha primárně určená, mohou podle mého názoru některé pasáže připadat poněkud abstraktní, nemá-li odpovídající znalosti historie. A závěrečná věta příběhu, v níž autor dětského čtenáře uklidňuje, že takové věci už se v dnešní době odehrávat nemůžou, na mě působí vyloženě rušivým dojmem. Z těchto důvodů jsem knihu na Goodreads ohodnotila pouze čtyřmi hvězdičkami z pěti.

Ukázka z knihy (strana 97)

„A toto jsou mé děti, vůdce…,“ konečně řekl otec a Gretel s Brunem udělali pár kroků vpřed. „Gretel a Bruno.“
„Ale který je který?“ vystřelil otázku Fíra, načež všichni propukli ve smích, kromě Bruna, který si myslel, že je přece docela jasné, kdo je kdo, co je tedy na tom tak vtipného? Fíra napřáhl pravici a potřásl jim rukama, Gretel se přitom pokusila o půvabné pukrle, které si pilně nacvičovala. Bruna velmi potěšilo, když se jí nepovedlo a málem upadla.
„Jaké to máte roztomilé děti!“ zvolala ta krásná blondýna. „Kolikpak je vám roků, jestli se smím ptát?“
„Mně je dvanáct, ale jemu teprve devět,“ odpověděla Gretel a sjela bratra nevraživým pohledem. „A já už mluvím i francouzsky,“ pochlubila se, což upřímně řečeno nebyla pravda, protože se ve škole naučila sotva pár vět.
„Ale proč bys to dělala?“ řekl Fíra, jenže tentokrát se nikdo nesmál, místo toho všichni rozpačitě přešlapovali z nohy na nohu a Gretel se na něho úpěnlivě dívala, protože si nebyla jistá, jestli se od ní čeká nějaká odpověď.
Ale i to se rychle vyřešilo, neboť Fíra, který se mezitím stal v Brunových očích tím nejnevychovanějším hostem, jakého kdy poznal, se otočil na patě a vpochodoval přímo do jídelny, kde se docela samozřejmě usadil v čele tabule – na otcově místě! -, aniž by se na někoho ohlížel.

1 komentář

  1. Pingback: Cıvata

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *