11 komentářů u textu s názvem Nástrahy přírody ve víru velkoměsta

Nástrahy přírody ve víru velkoměsta

Jestli mám z něčeho fobii, tak z ptactva všeho druhu. Jak mi těsně nad hlavou proletí něco opeřeného a slyším ten nezaměnitelný zvuk křídel (fuj), jdu okamžitě do kolen a po dobu přímo úměrnou blízkosti, do jaké se ke mně opeřenec dostal, se mnou není řeč. Když jsem se nastěhovala do Brna, naivně jsem si myslela, že v tak velkém městě potkám nějakého opeřence tak zřídka, že na nějakou fobii můžu v klidu zapomenout.

Jako první mě z tohoto omylu vyvedli holubi. Když jsem na některé z těchhle přidrzlých a překrmených stvoření poprvé narazila někde na České nebo na nádraží, solidně jsem se lekla. Tehdy jsem ještě nevěděla, že na holuby budu narážet, a to mnohdy i doslova, protože ty potvory drzé často vzlétnou ze země až ve chvíli, kdy je člověk nechtěně trochu počochňá holí, tak často, že si na jejich přítomnost prostě zvyknu a namísto smyslů zbaveného zapištění jejich přítomnost okomentuji pouze něčím jako „leť, ty šmejde“. A po nejnovějším zážitku moje tolerance k holubům nejspíš nápadně vzroste, žádný z nich mě už nejspíš nemůže rozhodit, ať si mi bude překážet v cestě sebevíc, nebo ať si mě pěkně z výšky odstřelí kusem tvrdého rohlíku, který mu předtím věnoval nějaký ornitolog amatér, popřípadě i něčím trochu horším.

Všechno to začalo ve čtvrtek večer. Počasí tady nebylo nic moc, mám dojem, že pršelo, takže večer vhodný tak akorát k tomu, aby člověk po práci zalezl domů, uvařil si kafe a čerstvého vzduchu si užíval maximálně tak prostřednictvím otevřeného okna. A přesně to jsme udělali. Bydlíme ve dvanáctém patře, takže není moc důvodů k obavám z otevřeného okna, nevítaná návštěva čehokoli živého, co by si místo cesty výtahem a zaklepání na dveře mohlo zvolit poněkud efektnější příchod oknem, je mizivá, dokonce i mouchu jsme tu za celou dobu, co tu bydlíme, zaznamenali asi jen jednu. Jaké tedy bylo naše překvapení, když jsme najednou zaslechli příšerné rány do žaluzií, asi takové, jako kdyby se naším oknem snažilo ven prodrat menší letadlo.
„To děláš ty?“ zapištěla jsem na přítele asi tak o oktávu výše, než mluvím normálně.
„Ne,“ odpověděl hlasem zhruba tak klidným, jako kdyby drbal tygra pod krkem a u toho mu říkal „hodná kočička“. Pak se ozval šustivý zvuk, jak šátral rukama po žaluziích, aby původce hluku našel, následoval výkřik hodný sopranistky v Národní opeře a rychlé kroky směrem k východu z bytu. Výborně, pomyslela jsem si trochu panicky, teď mě tu s tím, ať už to je, co chce, nechá samotnou. A co když mě to kousne, sežere, pokadí a nebo cokoli jiného? Pak se ozvalo bouchnutí hlavních dveří od bytu a přítelův lehce rozklepaný hlas: „Já …. to… vyhodil na chodbu….“
Začala jsem se smát a ptala jsem se, proč to nevyhodil oknem. Že prý ho to nenapadlo. Rodilého měšťana očividně tak zaskočilo, že má v ruce něco živého, že mírně řečeno ztratil hlavu. Začali jsme polemizovat, co to asi bylo a jestli to na chodbě zůstane do té doby, než půjdeme ráno venčit. Na moji domněnku, že snad nějaký zbloudilý ptáček, mi bylo odpovězeno, že určitě ne, že na ptáka to bylo moc malé. Usoudila jsem tedy, že když náš tvoreček byl na ptáka moc malý a na hmyz moc velký, tak k nám nejspíš přiletěl nanávštěvu netopýr s porouchanou echolokací. Shodli jsme se, že ráno už na chodbě nebude, ať už je to netopýr nebo cokoli jiného, přece musí někdo taky vylézt z bytu a všimnout si toho a popřípadě to někam odpravit.

Druhý den jsme šli venčit už v šest hodin ráno. Na chodbě se žádné podezřelé zvuky neozývaly, vyšli jsme tedy v pohodě z bytu a výtahem sjeli až do přízemí.
Celou cestu jsme se bavili představou, jak asi zareagoval ten, který toho nejspíše netopýra na chodbě našel. Říkali jsme si, že to musel být asi někdo dost otrlý, neboť za večer jsme slyšeli otevíraných dveří na naší chodbě několik, ale zaječení z úleku žádné. To jsme ještě ovšem nevěděli, jak se nám takováto škodolibost vymstí.

Když jsme se s vyvenčenými a vydováděnými psy vraceli do bytu, tak už nás ani nenapadlo čekat na setkání s naším milým, blíže nespecifikovaným, zvířátkem. O to větší byl náš úlek, když na toho nebohého tvorečka někdo z nás šlápl přímo na rohožce u našich dveří. Na chodbě v tu chvíli bylo pět živých tvorů, přičemž čtyři z nich vydali překvapený nebo vyděšený zvuk:
„íííííí“ – tvor na rohožce
„Vrauuuuuuu“ – Merla
„Uááááááá“ – my dva
Jediný Edmont se obešel bez jakéhokoli hlasitého projevu. Jen se rozfuněl o trochu rychleji a hlasitěji než obvykle, když nebohý, omylem přišlápnutý, nedobrovolný obyvatel chodby roztáhl křídla a jal se vyděšeně poletovat sem a tam po chodbě, doprovázený naším sborovým jekotem korunovaným mou už poněkud nadbytečnou replikou: „Tady je něco živýhoooo!!!“.

Diskuse o tom, co si teď počneme, vedená šeptem, to pro případ, že by náhodou náš hromový jekot nevzbudil celé patro, byla nekonečná. Vehementně jsem zastávala názor, že prostě vběhneme do našeho bytu a budeme se tvářit, že se nás to netýká, zatímco přítel chtěl zůstat na chodbě, dokud nevyjde někdo další, protože nechtěl, aby to dotyčné zvířátko vletělo s námi do bytu. Stáli jsme tedy relativně v tichosti, špicovali uši, abychom zjistili, kde se tvor nachází, a klidnili Eďáka, který na tuto stresovou situaci reagoval svým standardním způsobem – funěním. Nastalou patovou situaci ukončilo až zvířátko samotné. Vylekané rozsvítivší se zářivkou na chodbě, nebo něčím podobným, se po chvíli jalo opět poletovat dokola a zjišťovat, kde nechal tesař, nebo v tomto případě spíš zedník, díru. Poletovalo tak vehementně, že se několikrát setkalo i s hlavou některého z nás, čímž zapříčinilo další spoustu našeho jekotu. Když druhá létací epizoda konečně ustala, usoudila jsem, že stejně už nikdo v patře nejspíš nespí a začala jsem volat cosi jako: „Prosím vás, je někdo ve dvanáctce vzhůru?“

Dveře jednoho bytu se skutečně otevřely. Stála v nich taková milá paní, rozhodně milejší, než bych na jejím místě byla já, kdyby mě někdo asi tak v půl sedmé ráno vzbudil fůrou křiku. Nechala si vysvětlit, co se stalo, a začala se dívat po chodbě, aby zvířátko našla. Jenže zvířátko, ať už z čiré hrůzy z dalšího člověka a nebo z obyčejné škodolibosti, prolétlo nad hlavou i té paní. Ta nejprve od úleku také parádně zaječela, až pak se podívala vzhůru a odhalila totožnost našeho strašáka. „To je vlaštovka a celá vyděšená,“ řekla z části úlevně, z části s úlekem a z části soucitně. Poté se jala vlaštovku chytat, aby ji mohla pustit na svobodu, což se jí záhy podařilo.

Co říci závěrem? Na tomto našem zážitku jsme si mohli v praxi vyzkoušet, že jedna vlaštovka jaro sice nedělá, nicméně v kombinaci s našimi hlasivkami stačí na budíček pro celý dvanáctipatrový dům.

1 komentář

  1. Ještě líp podaný než jak si mi to řikala včera… 😀 Sice jedna vlaštovka jaro nedělá, ale podle tohohle vylíčení mohla dost dobře udělat dvoje podělaný trencle… 😀

    • Tak tos řekl dost výstižně. 😀 Ale kdybys tak slyšel ten zvuk, co vydala Merla. 😀 Až podezřele lidskej. 😀

      • Ale popravdě, měli jste štěstí, že to bylo tak mírumilovný stvoření, jako vlaštovka. :) Mně se stalo něco o trochu děsivějšího, když před asi tak dvěma roky někdy o prázdninách do pokoje vletěl párek sršňů. Bohužel, ty moc v plánu sami odletět neměly a jaksi si nikdo netroufal je chytat. Nakonec to skončilo dost ošklivě, aspoň vůči nim, kdy na ně byla použitá jakási chemikálie. Důsledky byly, no, dvojité. Sice ano, nepřežily to (jestli to je dobře, nebo ne nechám na tobě) a navíc se v noci v pokoji nedalo ani omylem být… Takže, vlaštovku bych bral. :d
        P.S.: Co ty víš, co o Merle ještě nevíš a čím tě překvapí? :)

        • Tak to určitě jo, o sršni bych tu nepsala, protože s tím už fakt není taková sranda. 😀 Taky jsme jich pár po pokojích měli, obzvlášť třeba na dovolený. 😀

  2. To je geniálnííí 😀 Já tu úplně umírám smíchy, promiň. Ale ono to prostě… nejde… zastavit. 😀 Docela se divím, že při vašem ječení už dávno někdo nevylezl se podívat, co se děje, minimálně aby si postěžoval na ten hluk takhle po ránu. Asi prostě nemáte zvědavý sousedy, no. Merlu si úplně umím představit.
    A co chudák vlaštovka – co ta si musela myslet, že ji támhle někdo vyhodil na chodbu a ona tam musela bejt celou noc a pak ji ještě někdo málem zašlápne… 😀
    A zrovna, když u vás přespávám, takovýhle dobrodružství se nekoná, jaká škoda. 😀 Chtěla jsem na závěr popřát co nejvíc takových zážitků, ať si mám o čem číst na blogu, ale za to byste mi asi nepoděkovali, co? :-)

    • To zrovna nepoděkovali. 😀 Ale jsem ráda, že článek pobavil, teď zpětně už mi to celý přijde taky docela vtipný. 😀 A tý vlaštovky mi začíná být docela i líto. Zajímalo by mě, zda přežila ve zdraví, protože já bych z toho na jejím místě asi lehce padla. 😀

  3. Skvěle se tu místo učení se na zkoušku bavím. Luxusně popsaný zážitek. Vy jste mi ale typičtí měšťáci – bojí se jedné malé vlaštovičky.:D Jediný, u čeho mi na chvíli zmrzl úsměv na rtech bylo to přišlápnutí – já totiž opeřence téměř všeho druhu vskutku vášnivě miluju!:D Dokonce se chci naučit některé z nich poznat podle zpěvu. Asi se mi na nich líbí mimo jiné to, že jsou to volně žijící zvířata, kterých si i co by tvor nekoukavý všimnu.Ještě jednou moc chválím a narozdíl od Neriah se nebojím být sobecká:
    přeji víc takových zážitků, ať se mám čím bavit.:D

    • Jaj, tak to ti závidím, že opeřence miluješ. U mě jsou to jediný zvířata, ze kterejch mám panickou hrůzu. Teda ani tak ne z nich jako takovejch, spíš z těch křídel. Kdyby ta vlaštovka v klidu seděla na rohožce, tak ji klidně vemu do ruky a donesu k oknu, ať si odletí, ale takhle … fuuuuj. 😀 😀 😀 Zajímavé je, že svého času jsme doma měli papouška a ten mi nevadil… Respektive nevadil mi, když jsem věděla, že ho někdo pustil z klece a že lítá po pokoji. Jakmile mi to nikdo neřekl a papoušek ke mně přiletěl, tak jsemm to taky nedávala. 😀 Asi mi vadí ten zvuk křídel a ta nepředvídatelnost toho pohybu…. Ale když si vklídku sedí na nějaké větvi a vyzpěvujou, to na ně nedám dopustit. Jako teď, ležím v posteli a za oknem zpívají ptáci – paráda. :-)

  4. Mě teda zatím žádný pták nevletěl dovnitř a to mám pokoj v podkroví se střešním oknem. Ale lítají blízko něj a někdy slyším i jejich křídla. Co se týče sršňů, tak mi jednou vletěl přímo do pokoje. Chvíli lítal kolem okna a potom vletěl do pokoje a začal se blížit ke mě. Já jsem samozřejmě s rychle bušícím srdcem rychleji vyšel ven a šel do chodby. On mezi tím vyletěl, chvíli zuřivě bzučel na okně a vyletěl ven. A vloni jsme zlikvidovali sršní hnízdo pod střechou, ale naštěstí bylo asi v začátku stavby, protože tam moc jeho obyvatel nebylo. Taťka tam večer nastříkal nějaký sprej, ale jednou musel z venku utéct do chodby, protože jeden sršeň proti němu vyletěl a to se taťka jen tak něčeho nebojí.

  5. No mne tedy pri cteni tohoto prispevku rozhodne do smichu nebylo. Vlastovka dobry, ale litalo-li by mi cokoli vetsi mouchy po byte, nebyla bych tu ani minutu! Naprosto souhlasim s Klarkou, nepredvidatelnost pohybu letajicich tvoru a hlavne jako, kdyz vam ten zivocich bude chodit po zemi, muzete za nim aspon bezet. Ale kdyz neco okridleneho vyleti ke stropu, co s tim nadelate? Nic! Litat bohuzel (nebo bohudik?) neumime a mala vlastovicka by proti nam mela krasne navrch.

  6. Tak teď jsem se docela pěkně pobavila :) Ale chápu, třeba holuby úplně nesnáším a když mi létají nad hlavou, tak si kryji hlavu taškou, ať na ní nemám naděláno 😀

Napsat komentář: Orlin Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *