2 komentáře u textu s názvem O jednom přírůstku

O jednom přírůstku

Určitě znáte ten pocit, když má přijít nový přírůstek do rodiny. Od doby, co se o něm dozvíte, se ho nemůžete dočkat, počítáte dny, kdy už ho budete mít, vyhlížíte mu nejlepší místo v pokoji, možná pro něj vybíráte i nejvhodnější obleček, červený jako já a nebo jiný podle vašich barevných preferencí. Když konečně přijde, jste jím nadšeni, ale čas od času se prostě najdou chvíle, kdy vám leze na nervy. Možná si i popláčete, protože místy je prostě jiný, než jste si ho představovali, občas dokonce nostalgicky zavzpomínáte na dobu, kdy u vás ještě nebyl, ale nakonec si stejně uvědomíte, že bez něj by to už prostě nebylo ono.

Pokud se teď obáváte, že jsem si pořídila dítě a nebo dalšího psa (dej mi Bůh dostatek rozumu), tak mám pro vás dvě zprávy:

  1. Nebojte, vaše obavy jsou liché, nic nebo nikoho takového jsem si nepořídila.
  2. Přesně tyto obavy ve vás měl úvodní odstavec vyvolat, takže pokud se povedlo, tak vám (nebo spíš sobě) gratuluju. :-)

A co že je tedy onen přírůstek do naší rodiny nebo lépe řečeno domácnosti, kvůli kterému jsem se vám na úvod pokusila přivodit infarkt, zač? Nic menšího ani většího než můj vlastní chytrý telefon. Takový ten k nakousnutí, jak hlásá jeho logo. :-)

Ptáte se teď, jak nevidomý může ovládat dotyková zařízení? Zcela jednoduše, s pomocí speciálního softwaru, odečítače obrazovky, který mu přečte všechno, co má na displeji telefonu. Ráda bych vám o těchto odečítačích řekla více, nicméně na článek takovéhoto charakteru se příliš necítím, proto těm, které to zajímá doporučím stránky Poslepu a nebo třeba blog Pavla Ondry.

Že však jsem člověk emocionální (labilní mi v tomto kontextu zní moc pejorativně), povím vám raději, jak jsem se s telefonem sžívala. Ti, co mě znají, si určitě dokážou představit, že ono sžívání bylo skutečně bouřlivé. Po počáteční radosti z toho, že telefon fakt dorazil a že fakt mluví a že to pouzdro na něj je fakt červené a ten telefon se do něj fakt vejde nastala první fáze, a to fáze nastavovací. V této mi naštěstí dost pomohl můj přítel, kterýžto mi poradil, co a jak, jinak mě ale hodil do vody a nechal plavat, ať si ten nový operační systém vyzkouším pěkně sama. Až na ty jeho poznámky „já se na to nemůžu dívat“, které dokazují, že kdyby byl superhrdinou, tak trpělivost by zrovna k jeho superschopnostem nepatřila a na jméno Doktor Patiento by mohl s klidem zapomenout a přenechat ho povolanějším (klidně se hlásím), jsem mu za pomoc vděčná.

Po fázi nastavovací začala fáze zvykací, kterážto trvá doteď a trvat nejspíš hned tak ani nepřestane. V této fázi jsem hlavně zpočátku telefonu na střídačku vyznávala lásku za něco, co ten můj starý křáp rozhodně neuměl, vyhrožovala, že z něj udělám mošt, když už to jeho jabko je stejně nakousnuté, nadávala jsem mu takovými slovy, která nehodlám přepisovat ani teď, po dvaadvacáté hodině, plakala jsem si na displej, chválila se, jak jsem dobrá, nadávala si, jak jsem neschopná a spoustu dalších věcí, to vše kolikrát v ani ne minutových intervalech. A když se mi konečně podařilo několikrát za sebou zavolat té osobě, které jsem volat chtěla, a to hned na první pokus, nastavit několik budíků, zjistit si, jak mi jedou spoje na výstaviště, a podívat se na počasí, díky čemuž mé sebevědomí dočasně trochu povyrostlo, přišel nový kámen úrazu. MBraille – aplikace, díky níž můžete na dotykovém telefonu psát takovým způsobem, jako kdybyste z prstů modelovali šestibody Brailleova písma. To bude jednoduché, říkala jsem si, Brailla ovládám přirozeně, na tom nebude co zkazit. Bohužel jsem se spletla, nebo spíše nepočítala s citlivostí obrazovky telefonu. Mnoho a mnoho času jsem strávila tím, že jsem se pomocí této aplikace pokoušela napsat jména všech vodicích psů, které znám, všech kolegů z výstavy, na které jsem předchozí dva měsíce pracovala, zastávek v Brně, spolužáků ze základky, střední i vysoké, kusy básní a písní a kdo ví co ještě. V takovýchto chvílích se náhodný pozorovatel, obzvlášť ten, co nemá tu trpělivost jako superschopnost, mohl docela dobře bavit hláškami typu: „No vidíš, ty blbej XY, já tě tady napíšu, i kdybys nechtěl!“ A že se jimi náležitě bavil, na to můžete vzít jed.

Nutno dodat, že čím déle ten telefon vlastním, tím jsou výše popisované situace zřídkavější. Už ani tak často nemyslím na to, kolik měly staré nokie do sebe a že poštovní holubi také nebyli úplně marný nápad. Ale o tom, že i z takového konzervativce a antitalenta, jako jsem já, může vyrůst cosi vzdáleně podobného ajťáku amatérovi asi nejlépe svědčí fakt, že dneska jsem se přes telefon už zcela dobrovolně a z vlastní iniciativy dívala, zda náhodou pro toho mého jablečného broučka neexistuje nějaká aplikace pro správu blogu na wordpressu. Krom toho, že jsem ji sama našla a rozjela, podařilo se mi i zjistit, jak funguje a že s Voiceoverem opravdu pěkně mluví. Takže tento článek končím nadějnou vidinou, že příští už možná odešlu z telefonu a psaný přes MBraille. A když ne příští článek, tak aspoň komentář…. A když ne komentář, tak si na blog při práci s telefonem vzpomenu… A když si nevzpomenu, tak … ehm … dobrou noc…

2 komentáře

  1. Tak abych sve lepsi polovicce udelal radost, muj vubec prvni komentar na jeji blog bude prave k tomuto clanku a prave v te braillske aplikaci, co k ni ma tak ambivalentni vztah. :-) O mire svoji trpelivosti bych si dovolil mirne polemizovat, ale jinak vybornej clanek! A mam radost, ze jeho pointou je takovyhle optimismus a ne ten opak, co obcas vidim po vecerech doma. 😀 Jsem zvedav, jestli k tomuhle clanku pribudou casem jeste dalsi podobne, o nasich jablecnych brouccich a o tom, jak si s nami povidaji a my s nima taky, obcas opravdu docela neslusne. :-)

    • Tak to je super, clovek si musi zanadavat na tvou trpelivost, aby te donutil vlezt mi na blog. 😀 Nebo aspon napsat, koneckoncu dokud nepises, tak co ja vim, jestli sem lezes ci ne. D A predsevzeti splneno, komentar pisu z telefonu. 😀

Napsat komentář: C.M Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *