4 komentáře u textu s názvem O procházkách a tak

O procházkách a tak

Po sto letech mlčení přicházím s další trochou vykecávání.

Když jsem se před časem, a propadám depresím z toho, jak dlouhý čas to už je, přestěhovala do Brna, jednou z věcí, která mi tu jako zrakově postižené chyběla, byla možnost samostatných procházek. Respektive ta možnost tu samozřejmě byla, jen mé lenivé dušičce zatím nepřivyklé na ruch města to přišlo neproveditelné – samotný nevidomý, který se pohybuje po tak rušném městě, jako je Brno, a ještě bez cíle, to mi připadalo jako sci-fi. Bydlela jsem tehdy navíc relativně v centru, což se mi, jakožto duši takřka vesnické, zdálo procházek nehodno. Snadná dostupnost hromadné dopravy ještě víc napomáhala lenivosti a chuti nechat si své pozadí dovézt téměř až do posluchárny nebo naopak do postele. Až ve chvíli, kdy začalo hrozit, že objem mého pozadí začne přesahovat kapacitu tramvajových sedátek, školních lavic anebo té zmiňované postele (nechám na vás, za jak moc nadsazené toto prohlášení budete považovat), jsem se k nápadu pěšího pohybu po Brně opět vrátila.

Výraznou pomocí v tomto kroku mi byly dvě věci, respektive jedna věc a jeden tvor. Tím tvorem samozřejmě myslím své oddané, i když trochu uštěkané, psisko Merlisko, které zastává roli společníka i pomocníka. Tou druhou věcí, dobře, spíše druhou kategorií věcí nápomocných, jsou mi moderní technologie. Ano, kdo mě znáte osobně z dob dřívějších, nemusíte čistit brýle ani restartovat screen readery, čtete dobře – opravdu jsem tu já, technický analfabet a neznaboh, veřejně vychválila moderní technologie. Když mluvím o moderních technologiích, mám na mysli hlavně aplikace pro (teď už můj milovaný) iPhone. Mluvím především o aplikaci Blindsquare, která zastává roli takové trochu netradiční navigace v tom smyslu, že vám „neporoučí“, kdy kam zatočit, ale spíš hlásí, jaké významné body ve městě míjíte, ať už se jedná o názvy ulic, křižovatky, nebo třeba restaurace, obchody, úřady a tak dále. Další pro mě nedocenitelnou funkcí této aplikace je možnost ohlášení aktuální polohy (adresy), kde se nacházíte, takže pokud znáte konkrétní adresu vámi hledaného místa, můžete se pravidelně ujišťovat, zda se k dané adrese přibližujete nebo ne. Blindsquare mi rozhodně vyhovuje víc než takové ty klasické navigace, u nichž musí člověk poslouchat jejich povely a nemá při tom ponětí, zda třeba nemíjí nějaké pro něj zajímavé místo.
Nevidomým čtenářům, kteří nejsou majiteli iPhonu, zase můžu doporučit desktopovou aplikaci Plánovač tras google, která po zadání startovní a cílové adresy ukáže popis trasy podle map od googlu. Podrobněji o těchto aplikacích mluvit nebudu, nejspíš jsem se už teď dopustila nějakého donebevolajícího nesmyslu při pouhém pokusu o jejich stručný popis. Chcete-li se o nich dozvědět víc, stačí kliknout na příslušný odkaz v tomto článku a dostanete se na oficiální stránky dané aplikace.

V druhé polovině března k nám konečně zavítalo jaro. Je sice pravda, že v posledních dnech se asi zase vydalo kamsi na dovolenou a místo něj se na záskok vrátila zima, nicméně už tu s námi aspoň chvilku pobylo a to nám nikdo nevezme. Tohle roční období mám asi nejraději – je to snad jediné období, kdy si tolik nestěžujeme, jaká je hnusná zima, hnusný vedro, hnusná mlha, hnusně prší atd. Většinou naopak oceňujeme, že
už konečně nesněží, vylezlo sluníčko, zachvilku budeme moct odložit kabáty a vzít k ruce skripta, protože se pomalu ale jistě blíží zkouškový (na to už si ovšem
stěžujeme a klidně měsíc předem), takže jaro se mi jeví jako období veskrze pozitivní. Není tedy divu, že jsem se pokusila využít sluníčka k prvním jarním procházkám po městě. Vzhledem k tomu, že v minulých letech jsme se stěhovali tak často, že jsme ani nezažili všechna roční období v jedné městské části, vypadaly všechny mé pokusy o procházky po městě víceméně jako soustředné kružnice s čím dál větším poloměrem, jejichž středem bylo místo našeho bydliště, to abych prozkoumala, co všechno máme kolem (což se mimochodem bez blindsquaru dělalo dost zajímavě), ale vždycky, když jsem objevila, jak pěšky na předchozí nebo následující zastávku mhd od té naší, skončila nám smlouva a přišlo na řadu hledání bydlení a posléze stěhování. Letos to vypadá, že smlouvu budeme prodlužovat, takže zkoumání okolí nového bydliště se konat pravděpodobně nebude. Začala jsem tedy s něčím jiným a podstatně zajímavějším – a sice objevováním nových tras po centru Brna, ale tak, abych se záměrně vyhýbala „šalinovým ulicím“ a rušným křižovatkám. Samozřejmě veškeré objevování často skončí tím, že objevím nějakou kavárnu, v níž musím zase nutně objevit, jak dobré tam mají kafe, kde jsou tam záchody, a tak vůbec, takže z původního objevování zase sejde. Nicméně tyhle výlety nebo cesty za každodenními povinnostmi oprostěné od tlačenic v mhd mají spoustu výhod – člověk najde mnoho míst, která by se někdy mohla hodit, potká zajímavé lidi a nezřídka prožije i něco vtipného, co dost často pramení z handicapu.

Jednou z takovýchto příhod byla nedávná cesta s kamarádkou do čajovny. Procházíme se tak po Svoboďáku a já, anžto kamarádka je rovněž nevidomá, popisuju cestu. Tónem někoho, kdo moc dobře ví, co dělá, říkám: „No jasně, a vodtud se to hledá už dobře, tady je to první širokej výraznej vchod, to nemůžem minout.“ A opravdu, po chviličce narazíme na široký a výrazný vchod. Naprosto sebejistě vkráčím dovnitř, jenže ouha: „Ty schody tu nikdy nebyly,“ podivím se a okamžitě se i s kamarádkou otáčíme a vycházíme z onoho výrazného vchodu zase ven, smějíce se, že jsme asi někomu vlezly domů. „To jste nevlezly,“ opraví nás náhodná kolemjdoucí a se smíchem dodává: „To jste vlezly do optiky.“ Docela ráda bych viděla výraz prodavačky v optice, kdyby jí tam vběhly dvě nevidomé s bílými holemi a vodicím psem.
S různými pouličními prodejci, umělci, náboženskými nadšenci a dalšími lidmi pohybujícími se po ulicích a nabízejícími kdejaké věci nebo služby bývá taky legrace. Nedávno jsem procházela Masaryčkou, když tu najednou obvyklý ruch této ulice překřičel chraplák jakéhosi děduly: „Doleva, slečno, víc doleva, já tady tak trochu žebrám.“

Kdybych měla vybrat všechny vtipné epizody, co člověk zažije s náhodnými lidmi na ulici, byla bych tu strašně dlouho a nejspíš bych i zjistila, jestli má WordPress nějakou stanovenou maximální délku článku. Nicméně už delší dobu vtipné hlášky z ulice sbírám a jednou z nich sepíšu samostatný text.

PS: Pokud se vám zdá, že nevíte, co jsem tímto článkem chtěla říct, tak vás mohu ujistit, že v tom nejste sami, protože ani já sama to nevím. Celé to nejspíš píšu proto, že se mi zastesklo po tom sluníčku, co už ke konci března vykouklo, a také proto, abych vám dala najevo, že zatím ještě žiju a že jsem ani heslo do administrace blogu nezapomněla. Tak teď už tu jen trochu utřít pomyslný prach, dlouho tu nikdo nebyl, takže vrstvička tam bude pěkná, a začít sem zase chodit.

4 komentáře

  1. Mluvíš mi z duše. Taky jsem si dřív vůbec neuměla představit, že bych se mohla někde sama procházet, přišlo mi to jako sci-fi. Jenže postupem času jsem začala považovat skoro až za nutnost Brno poznat trochu víc. Za poslední dva měsíce jsem objevila víc míst než za ten rok a kousek předtím, co tu jsem, a nemůžu říct, že bych si na to chtěla stěžovat.
    PS: Těším se, až zase půjdeme něco objevovat – V Melounovém cukru na nás už jistě čekají, stejně jako v Chajovně a na dalších místech, o nichž zatím netušíme. 😀 A třeba zase objevíme nějakou tu optiku… 😉

    • Právě ta potřeba poznat Brno, resp. aspoň to centrum, i z pěšího hlediska mě taky dohnala. Ono je fajn mít přehled o tom, kde v tom městě co zhruba je a jak se kam člověk dostane z nejbližší zastávky, ale občas je prostě cesta pěšky skoro i efektivnější než čekání na spoj, kterým se svezeš jen do další zastávky. Třeba cestu z fildy do střediska dávám pěšky zhruba za stejnou dobu, co bych jinak šla na zastávku, čekala tam na spoj, přejela o zastávku dál a tam čekala na zelenou na všech těch ozvučenejch semaforech. 😀
      Jo a do Melounového cukru bychom zajít někdy rozhodně měly, jen doufám, že vedle něj není třeba další optika nebo nějaká galerie obrazů, abychom měly zas kam bloudit. 😀

  2. Skvělý článek, který pobavil. BlindSquare je opravdu výborná věc. Mně se na něm asi nejvíc líbí hlášení křižovatek. To, když člověk ví, na jaké je ulici a kterou ulici kříží, tak už se může vydat snad kamkoliv.
    Ať žijí procházky, pěší chůze a vodící (štěkací) psi!

  3. Zdravím Vás, holky s iniciály C.m.
    Ten prográmek musí být úžasný. Nevíš, jestli existuje něco podobného, nejlépe stejného, pro android? Ta klasická navigace s hláškami: „Jděte na severozápad,“ mi příliš nevyhovuje. V centru Olomouce hold nebývají mraveniště, abych určila, na kterou světovou stranu se právě vydávám a kombinovat to s kompasem, to už se radši doptám.
    Mě v Olmíku vyhovuje, že mohu na spoustu míst chodit pěšky, protože mě jednak nebaví čekat na tramvaje a jednak mi přijde škoda nevyužít svého čtyřnohého dopravního prostředku a vézt se s ním tramvají, (i když Ebbinečka má na to asi jiný názor:-D).
    Vtipné cestovní historky jsou super! Díky hlášce žebrajícího pána jsem si málem vodou poprskala tričko. No, ono je obecně u tvých článků neradno jíst či pít, jelikož hrozí udušení.:-)
    Tak ať vám to, holky, vesele šlape i nadále.

    P.S: Už jste byly v tom Melounovém cukru?

Napsat komentář: Mlok cestovatel Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *