13 komentářů u textu s názvem O voďácích a lidech

O voďácích a lidech

>Od půlky listopadu 2013 mám doma vodicí fenku Merlinu. O tom, jak se spolu sžíváme nebo nesžíváme, co jedna druhé provedla nebo neprovedla a tak dále, se teď zmiňovat nebudu – na postroje, postoje a prostoje kouzelnice Merliny bude zkrátka dost času i prostoru jindy. Dnes bych to ráda vzala trošku suše a teoreticky (chtěla jsem ještě napsat „stručně“, ale neslibujme něco, co nejsme schopni splnit), a snad i trochu osvětově. Samozřejmě bych ráda připomněla, že vše, co tu napíšu, je jen můj osobní názor, takový soupis postřehů a zkušeností z praxe, maximálně konzultovaný s několika blízkými lidmi, kteří psa také mají. Rozhodně si nekladu za cíl šířit tu jedinou pravdu na světě a poučovat o ní mnohdy i ty, kteří mají větší přehled než já, jen doufám, že by tento článek mohl v určitém slova smyslu pomoci jak lidem nevidomým, kteří by si jeho prostřednictvím mohli sesumírovat všechna pro a proti a snáze se tak rozhodnout, zda psa chtít či nikoli, tak i lidem vidícím, kteří se zase mohou dočíst něco o tom, jak vodicí pes „funguje“ a jak se k němu případně chovat a nechovat.

Co je to vlastně vodicí pes

Vodicí pes je v první řadě pes! Teď si nejspíš mnozí z vás říkají, proč plýtvám časem a prostorem na to, abych psala takovéhle samozřejmosti, ale leckteré lidové mýty dělají z vodicího psa prakticky Chucka Norrise mezi psy. „To ona mu řekne, kam chce jít, a on jí tam dovede,“ slyšela jsem už několikrát na ulici většinou ve spojitosti s „tím šikovným flekatým pejskem“. Tak takhle ne, lidi, takhle funguje GPS, ne vodicí pes. Ano, za předpokladu, že by měl nevidomý člověk jen několik málo svých tras, po kterých by se pohyboval víceméně pravidelně, je takovéto fungování možné. Například když jdu od autobusové zastávky domů, také mě pes dovede prakticky bez povelu, jen na oznámení „jdeme domů“. Máte-li ale – jako my s Merlinkou – spousty různých tras a chodíte-li často na neznámá místa, není v možnostech psa zapamatovat si všechny tyto trasy jen podle jednoslovného označení. Vodicí pes při cestě nahrazuje oči, nikoli mozek. Nevidomý sám tedy musí mít určitý přehled o trase, po které se pohybuje, aby mohl svého psa navádět povely (doleva, vpřed, přechod atd.). Také není pravda, že jakmile člověk dostane psa, může okamžitě zahodit bílou hůl. Sice ji při chůzi se psem nepoužíváme v klasickém slova smyslu, ale je bezpečnější ji mít v ruce, např. když pes zastaví nějakou nečekanou překážku nebo schod, je z hlediska bezpečnosti lepší si to holí nejdříve osahat, než dáme psovi povel vpřed.

K čemu je tedy takový pes dobrý?

Jakmile lidé zjistí, že pes nevidomého nedovede na místo s trochou nadsázky hned poté, co nevidomý vysloví adresu onoho místa, často se ptají, k čemu tedy ten pes vlastně je. Alespoň za sebe můžu říct, že důvodů, proč chtít psa, je celkem dost:

  1. Celkové zrychlení chůze – když člověk nemusí ťukat holí před sebou, zjistí, o kolik rychleji a pohodlněji může najednou jít. Na druhou stranu chůze se psem je technicky úplně jiná než chůze s holí, a tak se ji nevidomý musí zpočátku učit, protože sebelíp vycvičený pes vám bude k ničemu, neumíte-li vnímat jeho pohyby a reagovat na ně.
  2. Komplexnější představa o prostoru, kterým procházíme — když člověk nemá většinu pozornosti upřenou na ten metr před nohama, kam mu maximálně dosáhne bílá hůl, může se více zaměřit na orientaci podle sluchu…. Díky tomu se také nemusí člověk na cestu tolik soustředit. Zajímavé je, že zpočátku právě tu absenci jakéhosi hmatového vjemu prostřednictvím hole považuje spousta lidí spíše za nevýhodu a zvykne si na to až časem.
  3. Bezpečnost – z vlastní zkušenosti můžu říct, že je-li v cestě nějaká záludnost, kterou člověk může holí minout, tak ji většinou opravdu mine. V praxi to vypadá tak, že se člověk často např. zleva praští dejme tomu o šikovně umístěnou dopravní značku u kraje chodníku, protože v danou chvíli prostě sahal holí o chlup víc vpravo. To se se psem nestane. Tedy za normálních okolností ne. Pokud vedle vás půjde nějaká dobrá duše, která bude toho „chudáčka pejsánka, co chuděrka musí pracovat“, vytrvale za chůze drbat za ušima a nebo zásobovat šunčičkou ze svojí svačiny, ztratí pes koncentraci a tu značku si s sebou jako suvenýr odnesete na čele taky. Dalším čítankovým příkladem, kdy se chůze se psem jeví jako bezpečnější než chůze pouze s holí, je špatně ohraničený výkop uprostřed chodníku. Takovéhle výkopy mají totiž roztomilou schopnost oběvovat se ze dne na den na různých ne zrovna očekávatelných místech, takže takový slepec spěchající na přednášku se o výkopu obvykle dozví těsně předtím, než do něj spadne, mnohdy i o chlup později. A věřte mi, že napůl klečet, napůl sedět v metr a půl hlubokém výkopu, s bílou sukní celou zablácenou a s krvácejícími koleny, a slyšet při tom nad sebou vysvětlující větu „Tam byla díra, víte?“ vám opravdu na ranním optimismu nepřidá. Vodicí pes výkop samozřejmě nepřehlédne – jednak proto, že je vycvičen na to, aby se před takovýmito překážkami zastavil a nebo, pokud je to možné, je obešel v tempu, a jednak i proto, že sám by do dvoumetrové díry nejspíše spadnout taky nechtěl.
  4. Dohledání – aneb kdo hledá, najde, i když poslepu možná za trošku delší dobu. Představte si, že jdete nějakým neznámým terénem a nebo místem, které je vám sice známé, ale je náročné na orientaci. Z popisu nebo předchozích zkušeností víte, že někde v místech, kde se teď aktuálně pohybujete, by měl být přechod přes rušnou silnici například k tramvajové zastávce. Silnice má pruhy pro auta a pruhy pro tramvaje, je tedy dost rušná na to, aby ji člověk přešel jen tak „na blind“. Jdete-li s holí, musíte se spoléhat na to, že je přechod označen reliéfní dlažbou, a nebo na to, že potkáte nějakého kolemjdoucího, který vám poradí, kde přejít. Jdete-li se psem, je celá tahle část cesty mnohem plynulejší a jaksi důstojnější – prostě psovi dáte povel „zebra“ nebo „přechod“, možná ještě podpořený nějakým pomocným povelem (typu „doleva, přechod“) a pes vám prostě v tempu k přechodu zatočí, zastaví se u něj a počká na další povel. Poté, co silnici přejdete, dáte další povel – v našem případě povel „zastávka“/“hledej zastávku“ a pes ji opět dohledá (pokud je v nějaké rozumné vzdálenosti).
  5. Garde – stává-li se vám, že se domu vracíváte v pozdnějších večerních hodinách, a jste-li jako já bázliví, místy až paranoidní, může vám pes také pomoci. Když jdete s ním, jste rychlejší a jaksi sebejistější než při pohybu jen s holí, což znamená, že se stáváte méně pravděpodobným cílem pro různé nepříjemnosti. Samozřejmě, pokud by chtěl někdo např. cíleně ublížit vám, přítomnost psa ho nejspíš neodradí, ale jako prevence před náhodným zájmem opilců je celkem spolehlivý.
  6. Socializační prostředek, aneb „Ty jsi hezkej pejsek.“ – osobně patřím mezi lidi, pro které je navazování nových kontaktů trochu složitější, resp. mám trochu problém s aktivním vytvářením nových vazeb, tedy oslovováním cizích lidí. Vodící pes v tomto případě dokáže posloužit jako příjemný společenský katalyzátor – člověk si naulici všimne psa, který ho zaujme, a tak mne osloví, aby mi psa pochválil (v tom horším případě neosloví mě, ale „naváže hovor“ přímo se psem). Já mu obvykle nějak odpovím a poté nastane fáze „Heuréka“ – „ta slepá je docela normální“ ze strany vidícího a „Jaj, tak to oni mě asi neukousnou, když otevřu pusu“ ze strany mojí. Většinou pak následuje další hovor. Nejčastěji se podobný scénář odehrává při setkání s člověkem, který je sám pejskař. Z našich nejčerstvějších zážitků bych exemplárně uvedla včerejší návštěvu jedné restaurace – přišli jsme tam a číšník (mimochodem už nás zná z dřívějška) se okamžitě začal zajímat, od kdy máme nové psy. Zavedl nás dokonce do salonku, kde nikdo neseděl, takže se psi mohli volně rozvalit vedle stolu. Během doby, co jsme obědvali, několikrát přišel, aby se zeptal nejen na to, jestli nám něco nechybí, ale hlavně na různé dotazy ohledně vodicích psů. Vzhledem k tomu, že salonek je prakticky vedle kuchyně, bylo občas i slyšet, jak tyto informace předává dál.

Levá, pravá, aneb co ten pes všechno umí

V první řadě musí vodicí stejně jako jakýkoli jiný pes ovládat základní poslušnost – asi těžko by zvládl vodit, kdyby nedokázal splnit ani takové základní povely, jako je přivolání nebo třeba sedni. U těchto povelů nejde ani tolik o to, aby je pes předvedl „ukázkově“ jako například u některých kynologických sportů, jde tu spíš, alespoň co jsem u různých psů vypozorovala, o poslušnost a účelnost. Dále je tu celá řada speciálních povelů a situací, které pes musí znát a vyhodnotit:

  1. Doleva, vpravo, vpřed, zpět – jistě jste si všimli, že první dva povely mám napsané jaksi nekonzistentně; není to z toho důvodu, že bych nevěděla, jestli se doprava píše dohromady nebo zvlášť, nebo že by se mi vlevo nelíbilo. Jde o to, že tyto dva povely musí mít pes zvukově odlišené (kdyby oba začínaly do-, tak by se mu nejspíše pletly). Povel vpřed není jen určením směru (jako dva předchozí), je to prakticky nejmultifunkčnější povel, který ve své podstatě vyjadřuje něco jako „jdeme“, když se pes u něčeho zastaví, nebo „soustřeď se“, když psa něco rozptýlí, nebo třeba „jasně, jdeš dobře“, když jdeme pořád stejným směrem a dlouho nebylo potřeba dát jiný povel. Povel zpět má oproti tomu jeden jasný význam – pes se otočí o sto osmdesát stupňů a vrací se zpátky.
  2. Hledej, ukaž – jsou to vlastně takové pomocné povely. Používají se vždycky společně s povelem pro „věc“, kterou chceme, aby pes našel/ukázal – například schody, zastávku, přechod, dveře, místo v dopravním prostředku nebo třeba lavičku, chodník a podobně. A právě tady jsme narazili na jeden z aspektů, v němž se psi od jednotlivých cvičitelských subjektů trochu liší – někdo učí psa na povel „přechod“, jiný na povel zebra, někdo učí psa navíc některé další věci, jako například ukázat semafor nebo bankomat. Pokud tedy někde uvidíte vodicího psa, jak vyskakuje předními packami na lavičku nebo na označník zastávky MHD, neznamená to, že by byl nevychovaný, tímto způsobem totiž onu věc ukazuje svému pánovi.
  3. Zpomalení, zrychlení, zastavení
  4. Převeď – když vám pes ukáže přechod, obvykle následuje tento povel. Úkolem psa v tomto případě není, aby vyhodnotil, jestli jedou nebo nejedou auta a kdy je vhodné do silnice vstoupit, jeho úkolem je dostat vás nejkratší a nejbezpečnější cestou na druhou stranu, což je velmi užitečné například u přechodů, které jsou šikmé nebo uprostřed oddělené ostrůvkem, o který by člověk mohl ve spěchu s holí zakopnout. I zde platí, že pes nahrazuje oči, nikoli mozek, takže je na vašem sluchu a uvážení, kdy se do přecházení silnice pustit. Pokud si nevidomý není jistý, je otázkou zodpovědnosti, nikoli samostatnosti, jestli požádá o pomoc kolemjdoucí. Žádost o pomoc rozhodně není ukázkou nesamostatnosti, i když má nevidomý člověk po boku psa.
  5. Obcházení překážek – vodicí pes běžné překážky (sloupy, reklamní cedule, lidi atd.) obchází v tempu, aniž by zastavil. Výjimkou jsou překážky, které jsou něčím nestandardní — např. zabírají celou šířku chodníku, u těch se pes zastaví a po povelu vyveď je obejde dle vlastního uvážení.
  6. Vyveď – tento povel se používá v situacích, kdy je na psovi, aby vyvinul vlastní iniciativu a vyvedl člověka kolem nějaké složitější překážky (např. výkop přes celou šířku chodníku). Pes sám zváží, kudy se dá překážka nejlépe obejít, a až překážku překoná, vrátí se zpět na chodník a pokračuje v původním směru.
  7. Vysoké překážky – vodicí pes umí hlídat i překážky ve výši hlavy nevidomého – například lešení, dopravní značky, okenice a podobně.
  8. Kraj – jdeme-li po ulici, kde není chodník, dokáže pes na povel „doleva, kraj“ nebo „vpravo, kraj“ sledovat příslušnou krajnici silnice.
  9. Celková samostatnost – vodicí pes během svého života potká mnohem víc situací, v nichž musí vyvíjet vlastní iniciativu a uvažovat samostatně, než kdy potká jakýkoli jiný pes. Kdybych se měla pokusit tyto situace vyjmenovat všechny, nestačil by mi na to jeden článek a vás bych nejspíš unudila k smrti, stejně jako kdybych se snažila vyjmenovat všechny jednotlivé povely.

A co po psovi nikdy nechtít? (inspirováno skutečnými zážitky a dotazy)

  1. „Doveď mě na Čáru/na Václavák/kamkoli jinam.“ – O tom už jsem se zmiňovala výše a asi to nemá cenu dál rozpitvávat.
  2. „Až budem moct přejít, tak převeď.“ – A až budem moct lítat, tak si nech narůst křídla…. Pravděpodobnost splnění těchto požadavků je asi tak stejně vysoká. Jak má ten nebohý pes poznat, kdy můžeme přejít? Dobře, když vezmete jako příklad jednosměrku, po které projede deset aut za den, může pes snadno pochopit, že když se tam valí něco obrovského, vrčícího a smradlavého, tak přecházet nemá, ale na frekventovaných silnicích nemá šanci samostatně se rozhodnout, to by musel znát dopravní předpisy a já nevím jak vy, ale osobně bych asi nesnesla, kdyby byl i můj pes lepším adeptem na řidičák než já.
  3. „A když přijede šalina, tak on vám tolikrát zaštěká, kolikátka přijela?“ – Jistě… A když přijede ten autobus N99, tak jen žalostně zaskučí a nechá ho odjet, jinak by přišel o hlasivky… Aneb už jste někdy někdo slyšel o psovi, který přečte jakákoli čísla? Ta paní, co se mě na to ptala, očividně ano.
  4. Taky není moc dobré počítat s tím, že pes poslechne na povel kdejakého cizího páprdu, když je s páníčkem na postroji. Ideálně když je těch páprdů deset a každý velí něco jiného. A když v tom pes začne mít ten správný guláš, začnou jeden přes druhého vysvětlovat, jak ten pes vlastně vůbec neposlouchá. Osvědčená klasika, která člověka učí mít svoje nervy a emoce na uzdě…
  5. „Tak doufám, že se o paničku pěkně staráš…“ – na tuhle větu jsem alergická. Ten pes mě vodí, nestará se o mě. Já se naopak starám o něj. Je to taková oboustranná symbióza. Jeden druhému pomáháme v tom, v čem si sami nepomůžeme, a ještě v sobě vzájemně máme kamarády. Obdobně alergická jsem na věty typu „a kdo vám je venčí a krmí, když oba nevidíte?“.

Jak se k nevidomému se psem chovat?

Existuje spousta textů se zásadami, jak se chovat k nevidomým. S některými souhlasím, s některými ne, některé jsem ani nečetla. Spoustu věcí z těchto textů tady nejspíše budu opakovat, s některými budu možná v rozporu. Každý člověk je jiný, každému tudíž vyhovuje něco jiného. Takže v konečném důsledku je nejdůležitější zásadou interakce s nevidomým, ať už se psem nebo bez něj, komunikace.

  • Komunikovat je potřeba s nevidomým, ne se psem. Na otázky „Kampak jdeš, pejsku?“ neodpovídám, se mnou se totiž nikdo nebavil, a že můj pes je nemluva, za to nemůžu. Obdobně tomu je u nevidomého s lidským průvodcem. Dodnes jsem nepochopila, jak by měl nebohý doprovod u lékaře přesně vědět, kde nevidomého bolí a jaký má přesně problém.
  • Dojde-li na nějaké navigování, rovněž je potřeba interagovat s nevidomým, ne se psem (to znamená vyvarovat se doprovodu typu „heeeej, pejsku, pojď za mnou“).
  • Nikdy nevoďte nevidomého tak, že chytnete psa za postroj a táhnete dopředu.
  • Také není dobré psa hladit bez vědomí nevidomého. Pokud pes zrovna nevede (jen leží pod sedačkou v tramvaji nebo stojí na zastávce), obvykle lidem dovolím si jej pohladit, zeptali-li se mě.
  • Zásadně cizího vodicího psa nekrmte. Vám by se také nelíbilo, kdyby vám cizí lidé v tramvaji krmili vaše psy nebo v horším případě vaše děti. Nevidomý člověk si svého psa zvládá zaopatřovat sám. Pes má pravidelnou a vyváženou stravu a měl by procházet preventivními lékařskými prohlídkami. Navíc lidé často psovi v dobré víře dají něco, co pes prostě není schopen strávit, takže mu mohou, byť nechtěně, způsobit zdravotní komplikace a nebo rozházet zažívání.
    Není jediný důvod vodicího psa litovat – jí pravidelně a kvalitně, pohybu má dost, se svým páníčkem je permanentně. A že musí pracovat? Třeba na Merlince je krásně vidět, jak ji to baví. Jakmile vezmu do ruky postroj, hned mi stojí u nohy, vrtí ocasem a sama šteluje hlavu tak, aby se navlékla do postroje.

Závěrem

Jak, doufám, vyplývá z mého článku, má vodící pes spoustu výhod, ale také i nějaké ty nevýhody. S příchodem psa do domácnosti má člověk najednou zodpovědnost za dalšího živého tvora, který potřebuje venčit, ať venku prší sebevíc, jíst, i když zrovna teď máte rozečtenou skvělou knížku, dostatek pohybu, i když vy chcete strávit celý den v posteli. Cestování nebo dovolenou musíte také se psem plánovat rochu pečlivěji (Bude kde venčit? Je to prostředí vhodné pro psa? Nebylo by lepší nechat psa na tuto dobu cvičiteli/někomu jinému, ať ho raději pohlídá?). Vždy se taky najde nějaký ten inteligent, který vás bude považovat za neschopné, jen proto, že máte psa, ale na druhou stranu zase přes psa můžete poznat nové lidi, na které byste bez něho nejspíš nenarazili. Je na každém z nás, aby si zvážil, jestli pro něj převažují výhody nebo nevýhody. Pro mě jednoznačně převažují ty výhody.

PS:
Rozhodně to není všechno, co by se dalo o vodicích psech říci. Bude-li tenhle blog někdy mít nějaké čtenářstvo a bude-li toto čtenářstvo mít nějaké dotazy, není problém připsat ještě pokračování. :) A také pokud někdo máte na něco jiný názor nebo se vám něco nelíbí, nebojte se ozvat třeba do komentářů. :-)

13 komentáře

  1. a tak to já se ozvu. Článek byl naprosto skvělý. Tvůj smysl pro humor kombinovaný s osvětou je jednoduše dokonalý. Jen ten bod 8 budu muset Ebbince přečíst nejméně deset krát. Ona s těmi kraji moc nekamarádí.:D To vyštěkávání čísel mě pobavilo asi ze všeho nejvíc. Takhle šílený dotaz jsem ještě nedostala.:D
    P.s: na závěr bych jen uvedla, že ačkoliv pes není GpS, po známé trase vás bezpečně dovede domů i když jste, tak říkajíc, společensky unavení. (Empiricky potvrzeno.):-)

    • Jojo, tvůj empirický závěr potvrzuju. 😀 S Merlinkou jsem to ještě nevyzkoušela, ale Eďák to včera dokázal bravurně. A ještě to tempo, jakým letěli – až jsem se bála, kterej sloup si odnesou jako suvenýr. 😀 Jo, s těma krajema, to říká spousta lidí. Merla je chodí v pohodě, i když jí taky člověk ten povel musí připomínat častěji než co jinýho. Možná je to tím, že když vedou po chodníku, tak jsou zvyklí chodit relativně středem, ale těžko říct. :-)

  2. Líbí se mi, jak jsi do článku dokázala vložit tolik informací a zároveň je podat humorným stylem.

    Co se mi fakt líbilo, tak prohlášení u přecházení přechodů, že žádost o pomoc je ukázkou zodpovědnosti, nikoli samostatnosti. Mám pocit, že někteří na to zapomínají, a raději by se nechali přejet autem, než by si připustili, že někdy je lepší a hlavně bezpečnější o pomoc požádat.

    Jinak jsem se dozvěděla i něco nového – třeba by mě nenapadlo, že pes dokáže hlídat i vysoké překážky, to je rozhodně užitečné.

    • No právě. Spousta lidí považuje za neschopnost, když se u toho přechodu zeptáš, i když jdeš bez psa, natož s ním. Hodně jsme tohle téma i řešili na prostorovce, když jsem přišla do Brna a bála jsem se přecházet rušnější silnice….
      Ty vysoký překážky se mi fakt líběj – dříve se mi několikrát stalo, že jsem si rozbila nos, když jsem pospíchala do školy nebo někam. 😀

  3. Tak článek jsem si ještě nepřečetla, po té, co jsem viděla nadpis. Jdu totiž zrovna také psát článek na stejné téma, tak abych se pak neopičila. A jsem zvědavá na následné porovnání článků přece jen, každého napadne něco jiného. Co se týče kříženců, jsem stejného názoru. Kříženci jsou nejlepšííí

    • Jé, tak to se těším, článek si určitě ráda přečtu. :-) Myslím, že každá to asi budem brát z trochu jiného úhlu pohledu, protože o tomhle se dá napsat takových věcí, že to jeden článek všechno nepojme. 😀

  4. Tak to je úžasné, že se Merlinka nechala tak snadno odvolat.
    😀
    Jo, já jsem také moc ráda, že Hasánka nemusím stříhat a že líná.
    😀

  5. Já jsem se také byla podívat v některých těch subjektech, nakonec jsem samozřejmě vybrala ten subjekt, který mě nejvíce oslovil.
    :-)
    Ano ano, Hasan je z Brna.
    Z jaké školy máš ty Merlinku? Nemáš jí ze střediska He+Pa?
    😀
    A moc děkuji za pochvalu.
    😀

  6. Zdravím, studuju psychologii na fildě, jsem zdravotně postižená, ale ne zrakáč. Tak sem ráda že mám vhled do života s psem. A viděla sem už u nás nevidomou holku se psem co ju vyvedl z jedný dost zmatený učebny… dost dobře sladěný, oba :) Každopádně přeju samý dobrý věci a u tý storky s těma výkopama mi zatrnulo, neb sem si představila sebe v tý situaci :)

    • Jé, tak zdravím kolegyni v oboru. :-) Ty výkopy jsou občas dost vtipný a lidi kolem nich tak nějak stojej a leckdy to vypadá, jak kdyby se v duchu sázeli, spadne-li tam slepec či nespadne. 😀
      Jojo, na fildě se vodicích psů pár potkat dá, už jsme tam s Merlinkou taky na pár kolegů narazily. :-)

  7. Hezké připomenutí života se psem , kdysi jsme s bývalým měli na předvýchově psa asistenčního . Zapsala jsem si za uši, že nemám říkat že se pes stará , jak se znám určitě jsem to někdy použila , protože právě k předchozí zkušenosti se občas s páníčky kteří mají pracujícího pejska bavím . Úžasná osvěta -asi Vás někdy budu i citovat a rozhodně číst ..protože mě zajímáte .

    • Děkuju, takováhle chvála potěší. :-) Pejsana na předvýchovu, to musí být strašně náročné… Obdivuju lidi, kteří do toho jdou. Jednak to podle mě musí být hodně o trpělivosti s tím psem, protože pak musí šlapat ještě líp než běžní hafani, jednak bych za sebe asi měla problém se s ním pak rozloučit, když už bych s ním strávila tolik času. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *