6 komentářů u textu s názvem Vzdělávání handicapovaných z pohledu „nejpomalejšího vozidla v koloně“

Vzdělávání handicapovaných z pohledu „nejpomalejšího vozidla v koloně“

V reakci na nedávné výroky pana prezidenta a především na mnohé internetové diskuse (ať už ty konstruktivní nebo ty nemístné) jsem se rozhodla sepsat tuto menší úvahu.

Vzdělávání handicapovaných z pohledu „nejpomalejšího vozidla v koloně“

Jsem od narození úplně nevidomá a období od mateřské školky až po maturitu jsem strávila v integraci mezi zdravými spolužáky. S některými jsem měla vztahy výborné, s některými dobré, s jinými horší – zkrátka jako kterékoli dítě. Ano, z vlastní zkušenosti vím, co je šikana (přece jen chodí-li na školu např. 500 žáků, nemůže každý z nich být implicitně hodný a empatický), z vlastní zkušenosti vím ale i to, že mezi nevidomým a vidícím může být stejně pevné přátelství jako mezi dvěma vidícími nebo dvěma nevidomými, leckdy i pevnější, protože osobnost jako celek utváří mnohem více faktorů než jen přítomnost/nepřítomnost handicapu.

Co se týče průběhu samotného vzdělávání, vždy záleží na konkrétním učiteli, jak se této problematiky zhostí (a netřeba dodávat, že to není úkol vůbec jednoduchý). Já mám to štěstí, že jsem potkala většinu takových pedagogů, kteří to zvládli s bravurou, ač výjimky se také našly. V oblasti průběhu vzdělávání samotného považuji za klíčový faktor, v jakých podmínkách pedagog pracuje – jestli má patnáct, dvacet nebo třicet žáků, zda je přítomen asistent pedagoga či nikoli, zda se jedná o školu na vesnici nebo malém městě, kde se všichni víceméně znají alespoň od pohledu a děti už tak patrně handicapovaného spolužáka potkaly např. v mateřské školce, nebo jestli jde o školu ve velkém městě, kde se jednotliví členové třídního kolektivu poprvé potkají až ve školních lavicích (tady pak hodně záleží na tom, jak dětem učitel celou situaci podá a vysvětlí a jak se k tomu pak postaví rodiče jednotlivých dětí), a mnoho dalšího. Dále také záleží na samotném handicapovaném, na jeho rodině a dalších faktorech.

Za integraci jsem vděčná. Za sebe se domnívám, že bez této zkušenosti by pro mne přechod na vysokoškolská studia do úplně cizího města byl mnohem obtížnější a více stresující.

Pan prezident také v této souvislosti řekl, že kolona se vždy řídí tempem nejpomalejšího vozidla. Ano, v určitých situacích bude handicapovaný vždycky trošku „pomalejší“ než zdravý, ale je-li mentálně způsobilý k navštěvování běžné školy, může se najít i něco, v čem třeba bude lepší než zdraví spolužáci (např. může být premiantem třídy v určitém předmětu a pomáhat s ním i slabším spolužákům). Kolona se tedy sice řídí tempem nejpomalejšího vozidla, ale kde je psáno, že nejpomalejší řidič nemůže tomu nejrychlejšímu pomoct vyměnit prasklou pneumatiku?

Přese všechno, co jsem napsala, však nedokážu s klidným svědomím propagovat integraci nebo inkluzi na úkor speciálních škol. Každý jsme přece jiný, máme jiné vlohy, schopnosti, temperament a co vyhovovalo mě, nemusí vyhovovat každému s totožným handicapem. Znám spoustu lidí, kteří prošli speciálními školami. A jaké tam měli vztahy? Samozřejmě to nedokážu posoudit objektivně, ale z jejich vyprávění vím, že s některými lidmi výborné, s některými dobré, s jinými horší – zkrátka jako jakékoli dítě (drobná paralela by tu byla, že?). Možná vás to překvapí, ale i tito mí kamarádi z vlastní zkušenosti mnohdy vědí, co je šikana – ano, může se to stát i na speciální škole. Stejně jako sdílení společných radostí a bolestí vyplývajcích z totožného handicapu může kolektiv na speciální škole stmelit, odlišný světonázor nebo přístup k těm aspektům života, které jsou tímto handicapem ovlivněny, dokáže mezi jednotlivými členy kolektivu postavit zeď nedorozumění a netolerance a je zapotřebí hodně energie k tomu, abychom zeď proměnili aspoň v paraván, který se časem dá zbourat.

Co se týče vzdělávání na speciálních školách, výhodu vidím jednoznačně v tom, že ve třídě bývá maximálně kolem deseti žáků, výuka může být tedy laděna individuálněji a přímo s ohledem na konkrétní handicap. Nebudu-li něčemu rozumět, učitel bude mít čas mi to vysvětlit. Ovšem mince má vždy dvě strany. Za tu druhou, negativní, považuji to, že v malém kolektivu je všechno jaksi víc determinováno – najde-li se v kolektivu někdo dominantní, směřuje to pak k určité jednostrannosti tím směrem, jak dominantní spolužák určí. Taktéž by mi jako motivace chyběla určitá soutěživost – v menším kolektivu je přirozeně i méně konkurentů a pokud například narazíte na třídu, kde žádnému z šesti nebo osmi zbývajících spolužáků příliš nejde o výsledky, přirozeně vám o ně nepůjde taky, abyste nebyli za šprta. Totéž podle mého názoru platí i o mimoškolních aktivitách a zájmech – spousta žáků speciálních škol zůstává přes týden na internátu, a tak se vzájemně ovlivňují i v této oblasti. Je-li mým zájmem něco, co bývá obvyklým zájmem dětí se stejným postižením, můžu se radovat, protože na speciální škole dostanu příležitost tento zájem rozvíjet za pomoci speciálních pedagogů nebo zkušenějších kamarádů, chtěla-li bych ale vyzkoušet něco, co se obecně považuje pro moji cílovou skupinu za nevhodné, mohlo by mi to být vymlouváno ještě dříve, než by se vůbec začaly hledat možnosti seberealizace v tomto ohledu.

O tom, jestli je pro to které dítě vhodnější integrace nebo speciální škola, musí rozhodnout nejbližší okolí toho dítěte za pomoci erudované rady odborníka, popřípadě handicapovaný sám, je-li už ve věku, kdy to dokáže dostatečně zvážit. Podle mě jde vlastně o dost podobný princip, jako když se člověk rozhoduje, zda by byl raději zedníkem, lékařem nebo umělcem. Záleží na schopnostech, povaze, zájmech a spoustě dalších faktorů.

Říkáte si, že vám tu teď nevykládám nic nového a že tohle všechno platí o jakémkoli kolektivu a ne jen o lidech s handicapem (ať už fyzickým nebo třeba sociálním)? Pokud ano, mám radost – přesně to jsem totiž svým článkem chtěla říci. Dívejme se na sebe jako na Frantu, Karla či Terezu, ne jako na tlouštíka, slepce či blondýnu, bylo by nám všem na světě o něco příjemněji.

Další úhly pohledu

Pokud vás toto téma zaujalo nebo se vás třeba osobně dotýká, můžete si přečíst další názory:

6 komentářů

  1. Nemůžu nic jiného, než souhlasit. Vidíme tu problematiku snad až překvapivě stejně. I když, možná to bude tím, že jsem prožil školní léta (včetně školky) rovněž v integraci a bylo to dost podobné, až možná na nějaké drobnosti, které jdou už mimo rámec tohoto článku.
    Ale každopádně velmi hezky napsáno.

  2. Tak můj názor už znáš, takže jediný, co mi zbejvá napsat, je razítko a podpis… Některý věci sem chtěl do svýho článku dát taky, ale předělám je, abych nekopíroval…

  3. Klári, po přečtení tohoto článku začínám svoji diplomku považovat za cár papíru, kterej prošel jen u obhajoby… Tohle je totiž napsaný stokrát líp. A můj názor znáš, razítko a podpis přidávám imaginárně 😀

  4. Já jsem za integraci taky vděčná, tedy alespoň z pohledu vzdělání, kterého se mi dostalo měrou vrchovatou, občas na můj vkus až přetékající. Ano, všude jsou jak méně či více chápavý spolužáci, tak méně či více chápavý učitelé. Proto si myslím, že ať už člověk studuje na jakékoliv škole, je velmi důležité, aby měl potřebnou motivaci, píli a hlavně pak co nejpohodovější a láskyplné rodinné zázemí.
    Hezky napsáno.

    P.S: Jak se má Merlinka? Totálně groggy Ebbinka, (k hodinové prochajdě jsme dnes totiž ještě připojily cca půlhodinové aportování pískajícího čuníka), jí vzkazuje, že doufá, že až bude s páničkou v Brně, opět si spolu Merlinko-Glisovsko-Ebbinkovsky pohrají.:-D

  5. Pěkně podané a krásně napsané. Myslím že pan prezident zase fušuje do něčeho o čem toho moc neví. Je to přece na individuálním přístupu k dítěti případně studentovi. Musí se zvlážit co chce student a co je nejvíc vyhovvující.
    Já sama jsem sice vyrůstala na malém městě, všichni mě znali přesto jsem celou základku prožila v ústraní a bez kamarádů protože jsem byla dost slabozraká a to se v kolektivu prostě nebralo. Na střední se mi zrak zhoršíl a bylo to ještě horší, ale už jsem našla i pár lidí, se kterými jsem se psřátelila. Když jsem o zrak přišla definitivně tito přátelé mi vydrželi a neutekli, a teď na vošce se přidalo pár dalších.
    takže si myslím, že je to opravdu případ od případu a nelze to posuzovat takto celostátně a všechny děti dohromady.

  6. Téměř nevidím, chodil jsem naběžnou základku na malém městě. Abych se chvástal řeknu to narovinu: byl jsem nejlepší. Většinu testů jsem odevzdával ako první. Učitelky, všechny předdůchodového věku,  nebyli ochotné jezditdo krajského města na školení nebo si jen přečíst něco o pedagogické handicapovaných. Šikana byla 3v1: byl jsem tlustý, špatně jsem viěl a ještě jsem si dovolil být premiant. Jen lituji toho, že  idkyž jsem udělal přijímačky na víceleté gymnázium v 12km vzdáleném městě, rodiče byli proti abych tam dojížděl a musel jsem si vytrpět běžnou základní školu. Dnes studuji dva obory na Univerzitě Karlově. Jo a ještě jedné věci lituji, a to, že se najdou lidi co bezostyšně (mlem bych napsal slepě) souhlasí s výrokem Ing. Zemana a možná jdou ještě dál. Přečetl jsem si, že jsme nejpomalejší vozidlo v koloně, že jsme ,,šťastnější ve svém světě,“ že brzdíme nadané děti, z čehož plyne implikace že handicapovaný nemůže být premiant, atd. Česká společnost se stále potýká s předsudky dlouho pěstovanými a zasanými před více než pětadvaceti lety. Autorce přeji hodně štěstí a studijních úspěchů.

Napsat komentář: Andrea Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *